ECLI:CZ:US:2009:4.US.1136.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1136/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Novákem, advokátem, AK Bird & Bird se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009 čj. 25 Cdo 4462/2007-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2007 čj. 64 Co 34/2007-87 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2006 čj. 21 C 46/2005-57 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným telefaxem dne 4. 5. 2009 a doplněným dne 5. 5. 2009 se P. L. (dále též „stěžovatel“ nebo „žalobce“) domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „nalézací soud“) sp. zn. 21 C 46/2005 vyplývají mj. následující skutečnosti.
Dne 10. 8. 1999 se žalobce trvale žijící ve státě Florida, USA, dostavil na příslušný konzulární úřad České republiky, kde převzal oznámení o sdělení obvinění pro trestný čin poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. c) tr. zákona [později překvalifikovaný na §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona].
Dne 2. 12. 2002 na žádost orgánů České republiky byl žalobce v souvislosti s probíhajícím vydávacím řízením ve státě Florida zatčen a byla na něj uvalena vydávací vazba, která trvala do 5. 1. 2003, kdy byl propuštěn na kauci. Od 5. 1. 2003 do 8. 5. 2003 byl žalobce nucen podrobit se režimu tzv. domácího vězení.
Dne 8. 5. 2003 příslušný soud ve státě Florida žádost České republiky o vydání žalobce z USA do České republiky zamítl a rozhodl o vrácení zaplacené kauce žalobci.
Žalobce byl přesvědčen, že v souvislosti s vydávacím řízením v USA na základě bezdůvodného vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu založeného na nesprávném úředním postupu utrpěl vedle nehmotné újmy spočívající ve zbavení osobní svobody v důsledku uvalení vydávací vazby, omezení osobní svobody režimem domácího vězení, zásahu do osobní důstojnosti způsobeném vydávacím řízením a vazbou a omezením rodinných kontaktů a možnosti cestování, také škodu majetkovou ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“). Proto se žalobou doručenou k nalézacímu soudu dne 6. 5. 2005 domáhal náhrady škody vzniklé vynaložením nákladů na obhajobu ve vydávacím řízení, spočívajících zejména v odměně za zastoupení žalobce americkými jakož i českými advokáty, nákladech na vyhotovení znaleckých posudků, odměnách za překlady a odměně složiteli kauce.
Dne 3. 10. 2006 nalézací soud zamítl žalobu, aby Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti byla povinna zaplatit žalobci částku a) ve výši 5.650.300 Kč s příslušenstvím a b) částku ve výši 2.081.103,64 USD s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 17. 5. 2007 Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dne 19. 2. 2009 Nejvyšší soud (dále jen „dovolací soud“) dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 5. 2007 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Trestní řízení proti žalobci dosud neskončilo.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podrobně popsal okolnosti případu a polemizoval s právními názory obecných soudů; vyjádřil přesvědčení, že vydávací řízení je zcela samostatným řízením, které v jeho případě již bylo skončeno a tudíž nebyl jakýkoliv důvod vyčkávat na konečné rozhodnutí v trestní věci.
Stěžovatel poukázal na nález ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 124/03 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97 a ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 356/2003 a vyslovil přesvědčení, že výklad obecnými soudy aplikovaných právních předpisů byl příliš formalistický, a to ze stejných důvodů, jak byly uvedeny v nálezu ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05; obecné soudy měly použít ústavně konformní extenzivnější výklad naznačený v nálezu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08.
Stěžovatel také uvedl, že i kdyby obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem (což neučinily), měly přihlédnout k čl. 4 odst. 4 Listiny a ve smyslu nálezu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 mohly přiznat náhradu škody i tehdy, pokud zvláštní zákon náhradu škody výslovně neumožňoval, aplikací zákonných předpisů souladnou s čl. 36 odst. 3 Listiny. Poukázal na nález ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 a uvedl, že v řízení vedoucím k vydání napadených rozhodnutí obecných soudů byla porušena zásada rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Ústavy (zřejmě Listiny) a čl. 36 odst. 3 Ústavy (zřejmě Listiny). Způsob vedení řízení nebyl kontradiktorní, přičemž soudy stranily státu.
Stěžovatel vyslovil obavu, že v důsledku délky trestního řízení bude jeho nárok na náhradu škody promlčen ve smyslu §32 zákona č,. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ke dni podání ústavní stížnosti již uběhlo osm let z celkové desetileté promlčecí doby.
Článek 36 odst. 1 Listiny byl dle stěžovatele porušen neprovedením navržených důkazů v řízení před obecnými soudy (v důsledku čehož byl nedostatečně zjištěn skutkový stav) a nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí, založených na nesprávném výkladu tzv. jednoduchého práva, čímž došlo k odepření spravedlnosti ve smyslu citovaného článku Listiny.
Závěrem stěžovatel tvrdil, že princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy byl porušen tím, že obecné soudy v odůvodnění uvedly, že „do doby, než bude vyvrácen předpoklad o tom, že obviněným byl spáchán trestný čin, pro který je stíhán, tedy platí předpoklad zákonnosti všech úkonů orgánů činných v trestním řízení prováděných v jeho rámci na základě pravidel stanovených příslušnými právními normami k dosažení jeho účelu - rozhodnutí, či byl spáchán trestný čin obviněným či nikoliv (...)“.
Nalézací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo a v podrobnostech odkázal na své rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatel tvrdil, že řízení před obecnými soudy, ve kterém se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, bylo nespravedlivé, neboť právní závěry obecných soudů byly nesprávné v důsledku vadné aplikace zákona, nebyly provedeny všechny stěžovatelem navrhované důkazy a soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, postavení účastníků řízení bylo nerovné a byl porušen princip presumpce neviny.
K námitkám týkajícím se spravedlivosti řízení
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávném právním posouzením věci Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na svoji standardní judikaturu, dle níž není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy v předmětném civilním sporu z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Úkolem Ústavního soudu není „přehodnocovat“ hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
K námitce neprovedení všech navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy. Neprovedení důkazů však mají dostatečně odůvodnit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že pokud tento soud zamítl obsáhlé návrhy žalobce na doplnění dokazování, učinil tak s ohledem na právní hodnocení věci, v jehož důsledku bylo nadbytečné provádět žalobcem navrhované obsáhlé dokazování ohledně výše uplatněné náhrady škody, případně dokazování vztahující se údajně k nesprávnému úřednímu postupu.
V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, Ústavní soud připomíná, že požadavek, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí spravedlivého procesu. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tento závazek nemůže být ovšem chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se také při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatele odůvodnění napadených rozhodnutí shora uvedené principy naplňují. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou přehledně v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají.
Ústavní soud neshledal ani jakýkoliv náznak stěžovatelem tvrzeného porušení principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy, resp. článku 37 odst. 3 Listiny, zaručujících rovná práva všech účastníků řízení před soudem, resp. rovnost všech účastníků řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy.
K tvrzení o porušení principu presumpce neviny Ústavní soud dodává, že presumpce neviny je pojem spojený s trestním řízením a vyplývá z něj více důsledků nebo pravidel týkajících se postavení obviněného a chodu trestního procesu. Jedná se o jeden z aspektů spravedlivého procesu podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, zakazující orgánům činným v trestním řízení vyjadřovat před pravomocným odsouzením obviněného přesvědčení, že je vinen. Jinak řečeno, presumpce neviny je porušena, jestliže před zjištěním viny zákonným způsobem rozhodnutí soudu nebo postoj soudce během řízení dávají najevo, že obviněný je vinen, k čemuž v nyní projednávané věci týkající se náhrady škody a rozhodnutí, vydaných mimo trestní řízení, nemohlo dojít. Toto své tvrzení proto stěžovatel může relevantně uplatnit v rámci proti němu vedeného a dosud neskončeného trestního řízení. V řízení, které bylo předmětem ústavní stížnosti, je proto tato námitka zjevně neopodstatněná, navíc když se netýkala přímo jeho osoby, nýbrž „předpokladu zákonnosti všech úkonů orgánů činných v trestním řízení“, jak v ústavní stížnosti uvedl.
K tvrzenému porušení základního práva na odškodnění
Ústavní soud připomíná, že podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy: „Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“ a podle čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy, nebo nesprávným úředním postupem, za podmínek stanovených zákonem.
Základní právo na náhradu škody podle citovaných článků tudíž předpokládá zjištěné porušení některého z odstavců 1. až 4. článku 5 Úmluvy, resp. zjištěnou nezákonnost rozhodnutí či postupu orgánu veřejné moci.
Obecné soudy v případě stěžovatele dospěly k závěru, že nebyl-li zatýkací rozkaz dosud pro nezákonnost zrušen a stále probíhá trestní stíhání žalobce, byla žaloba stěžovatele „minimálně předčasná“ a že případně se se svými požadavky na náhradu škody bude moci na soud obrátit za situace, kdy trestní řízení proti jeho osobě bude zastaveno, či případně bude zproštěn obžaloby. Tyto závěry podle přesvědčení Ústavního soudu žádná stěžovateli ústavně zaručená základní práva neporušují, z čehož vyplývá, že ústavní stížnost je i v této části návrhem zjevně neopodstatněným.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu