ECLI:CZ:US:2009:4.US.2045.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2045/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) T. H. a 2) Mgr. M. Š., obou zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, AK se sídlem Štěpánská 630/57, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 čj. 30 Cdo 1670/2007-463 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2005 čj. 1 Co 335/2004-349 v potvrzující části výroku II. a v náhradově nákladovém výroku takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností ze dne 14. 8. 2008 doplněnou podáním ze dne 27. 9. 2008 se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 až 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o žalobě na ochranu osobnosti.
Z ústavní stížnosti, připojených listin a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 331/93, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že předmětem žaloby na ochranu osobnosti byla konkrétní jednání žalovaného J. H. jako policisty služebně zařazeného u Místního oddělení Policie ČR v Praze - Radotíně vůči stěžovatelům a dále jednání příslušných orgánů veřejné moci, které chování tohoto policisty schválily a shledaly je oprávněným. Stěžovatelé žádali, aby žalovaní Česká republika - Ministerstvo vnitra a J. H. zaslali v určeném termínu každému ze stěžovatelů omluvný dopis v jimi navrženém znění a aby rozsudek i s odůvodněním byl uveřejněn v deníku Mladá fronta Dnes na náklady žalovaných. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2004 (správně 2003) po provedeném dokazování žalobu jako nedůvodnou zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2005 čj. 1 Co 335/2004-349 po doplnění dokazování rozsudek městského soudu zrušil ve vztahu k oběma stěžovatelům ve výroku III. (oprávnění žalobců na náklady žalovaných uveřejnit rozsudek) a dále ve vztahu ke druhému žalobci ve druhém odstavci výroku I. (omluva žalované ČR stěžovateli T. H.) a ve druhém odstavci výroku II. (omluva žalovaného J. H. stěžovateli T. H.) a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Ve věci samé vrchní soud změnil rozsudek městského soudu ve vztahu k oběma stěžovatelům tak, že zavázal J. H. povinností zaslat stěžovateli M. Š. omluvný dopis ve znění uvedeném ve výroku II. rozsudku soudu druhého stupně; jinak rozsudek městského soudu potvrdil. Vrchní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly dány.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vytkli Městskému soudu v Praze řadu pochybení při dokazování, jeho rozsudek označili za nepřezkoumatelný co do označení důkazů a úvah při jejich hodnocení a poukázali na rozpory ve skutkových zjištěních. Vrchní soud v Praze dle jejich mínění tyto vady řízení pominul či je bagatelizoval a nevypořádal se s celou řadou námitek uplatněných v odvolání. Stěžovatelé rovněž oponovali právnímu názoru, podle kterého nesprávný úřední postup žalovaného policisty nezasáhl do jejich osobnostních práv, a k této problematice poukázali na právní závěry rozhodnutí obecných soudů a Ústavního soudu, ze kterých dovozovali opak. Vytýkané chování a postup žalovaného policisty stěžovatelé označili za excesivní, což ve vztahu k žalované ČR - Ministerstvu vnitra vede k závěru, že vadný výkon veřejné moci nemůže být kryt úřední licencí. Stěžovatelé podrobili kritice i rozhodnutí dovolacího soudu, který se jejich námitkami nezabýval a dovolání meritorně nepojednal.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé svoji argumentaci dále rozvedli a za zcela zásadní chybu v postupu Městského soudu v Praze označili to, že věc dne 19. 12. 2003 projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti, a to i přes zaslanou omluvu a žádost o odročení. Nesprávný postup soudu, kterým byla účastníkům v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem, byl pro stěžovatele důvodem k podání žaloby pro zmatečnost, jejíž kopii stěžovatelé přiložili k doplnění ústavní stížnosti. I přesto stěžovatelé setrvali na názoru, že Nejvyšší soud se měl vadami zakládajícími důvod dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., zabývat.
Ústavní soud dotazem u Městského soudu v Praze zjistil, že žaloba pro zmatečnost podaná stěžovateli dne 16. 9. 2008 byla zaevidována pod sp. zn. 65 C 22/2008 a Městský soud v Praze ji meritorně pojednal. Usnesením ze dne 5. 12. 2008 čj. 65 C 22/2008-15 žalobu jako nedůvodnou zamítl, odvolání proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze nevyhověl.
II.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, zkoumá nejen formální náležitosti ústavní stížnosti, ale i podmínky její přípustnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Ze sdělení stěžovatelů a připojené kopie žaloby pro zmatečnost vyplynulo, že stěžovatelé se po podání ústavní stížnosti domáhali ochrany svých práv uplatněním mimořádného opravného prostředku podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze s argumentací co do podstaty shodnou jako v projednávané ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Vzhledem k nesplnění procesního předpokladu dovolujícího v tomto rozsahu ústavní přezkum, nezbylo Ústavním soudu než ústavní stížnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze v rozsahu, jak byl napaden žalobou pro zmatečnost, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
Skutečnost, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti Městský soud v Praze o žalobě pro zmatečnost meritorně rozhodl, nemá na rozhodnutí o nepřípustnosti projednávané ústavní stížnosti žádný vliv; rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost lze napadnout v zákonem stanovené lhůtě samostatnou ústavní stížností.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení okolností předložené věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je (v rozsahu jak byla shledána přípustnou) zjevně neopodstatněná.
K rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, Ústavní soud obecně připomíná, že postup vedoucí k ochraně práv účastníka řízení před Nejvyšším soudem je upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu, který upravuje i podmínky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pokud tyto podmínky přípustnosti v některých věcech jsou limitovány či omezeny, platí, že takový postup není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávali (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz); skutečnost, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vyjádřil v tom smyslu, že dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; uplatnění důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o. s.ř. při zvážení toho, zda je napadené rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vyloučil.
Výkladem vztahu mezi §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 (Sb. n. u. sv. 37, str. 355), sp. zn. I.ÚS 2030/07 či sp. zn. II.ÚS 2339/07 (dostupných na http://nalus.usoud.cz), ve kterých vedl Nejvyšší soud ke korekci výkladu dotčených ustanovení občanského soudního řádu. Vycházeje z citované vlastní judikatury zastává Ústavní soud jisté výhrady k obecně formulované části odůvodnění stěžovaného usnesení dovolacího soudu, nicméně i přes toto zjištění nepovažoval v projednávaném případě namístě přistoupit k jeho kasaci. Výklad Nejvyššího soudu se stal s ohledem na obsah argumentace stěžovatelů ve své podstatě nadbytečným, to i s přihlédnutím k odlišnostem projednávaného případu, na který Ústavní soud nazíral v jeho celku. Úkolem Ústavního soudu tak není "oprava" obecných úvah Nejvyššího soudu, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že znamenají porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 13/07, II.ÚS 549/07, I.ÚS 669/2000 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo. Závěry dovolacího soudu stran nepřípustnosti podaného dovolání tak Ústavní soud akceptoval.
K přezkumu rozsudku Vrchního soudu v Praze (v potvrzujícím výroku) Ústavní soud předesílá, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi vyložil, že nesprávná realizace důkazního řízení má ústavněprávní relevanci (porušení postulátů spravedlivého procesu) jen za určitých podmínek. Z jeho judikatury vyplývá, že za taková pochybení lze označit případy, ve kterých došlo k opomenutí důkazů, případy, kde byly důkazy získány, a tudíž posléze i použity v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. K těmto základním východiskům Ústavní soud rovněž dodává, že každý proces je třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek, a tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z výše uvedených pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí; typicky je tomu v případech, kdy takové pochybení nedosahuje, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny.
V projednávané věci Ústavní soud některou z výše uvedených vad dokazování neshledal. Stran přezkoumatelnosti rozsudku Ústavní soud konstatoval, že Vrchní soud v Praze popsal, jaké důkazy soudy obou stupňů provedly a jak je hodnotily. Závěry ve věci samé, jak byly obecnými soudy užity, vyjadřují právní názor obecných soudů na odpovědnost žalované ČR - Ministerstva vnitra a hodnotí konkrétní chování žalovaného policisty z hlediska zásahu do osobnostních práv stěžovatelů; tyto právní závěry však dle hodnocení Ústavního soudu nenesou stopy svévole či rozpornosti v míře, která by byla schopná vyvolat jeho zásah.
K tvrzení stěžovatelů o rozporu konkrétních právních názorů Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze s rozhodovací praxí týchž nebo jiných soudů v obdobných věcech Ústavní soud uvádí, že dbát o soulad rozhodovací praxe obecných soudů mu nenáleží, tento úkol je svěřen Nejvyššímu soudu.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze opřel o ustanovení §142 odst. 1, 3 o. s. ř. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné tamtéž). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nepředložili Ústavnímu soudu ve vztahu k nákladům řízení žádnou relevantní argumentaci, která by byla schopna zvrátit rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a proto Ústavní soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v této části aproboval.
Po zjištění, že napadená rozhodnutí obecných soudů nevybočila z ústavních mezí, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení §42 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu