ECLI:CZ:US:2009:4.US.2444.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2444/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. W., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 15 C 254/2009 ze dne 24. července 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a z přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 501,- Kč a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady tohoto řízení ve výši 6.426,- Kč.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
K otázce náhrady nákladů řízení se pak Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 131/08 a mnohá další); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě nelze přehlédnout též skutečnost, že předmětem řízení u obecného soudu byla částka 501,- Kč, kterou lze bez pochyby označit za bagatelní. Stejně lze za současné socioekonomické situace označit také částku 6.426,- Kč, představující stěžovateli uloženou povinnost k náhradě nákladů řízení žalované. Ostatně tato skutečnost se projevila též v novelizaci občanského soudního řádu účinné od 1. července 2009, když hranice výše peněžitého plnění pro přípustnost odvolání proti rozsudku (jímž je rozhodnuto o pěnitém plnění) byla zvýšena na 10.000,- Kč. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) přitom dal již v minulosti najevo, že v takových případech, s výjimkou naprosto extrémních rozhodnutí (za něž však podle přesvědčení Ústavního soudu v záhlaví citované rozhodnutí považovat nelze), je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Stran rozhodnutí o věci samé by se jistě slušelo, aby toto rozhodnutí bylo odůvodněno podrobněji a precizněji. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, konstatuje Ústavní soud, též s ohledem na stěžovatelem uváděný nález sp. zn. I. ÚS 2929/07, že podle jeho náhledu vykazuje tato část rozhodnutí (z hlediska práva na spravedlivý proces) již závažnější deficit v odůvodnění, a to stran účelnosti vynaložení nákladů na právní zastoupení advokátem ze strany žalované. Po důkladném zvážení shora uvedených skutečností a pro projednávanou věc rozhodných okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedené nedostatky nejsou, především vzhledem k výši žalované částky a nákladů řízení, natolik extrémními, aby odůvodňovaly nezbytnost jeho kasačního zásahu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu