ECLI:CZ:US:2009:4.US.2659.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2659/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, občanské sdružení, se sídlem Neznašov 122, Všemyslice, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Tábor, Převrátilská 330, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 51/2007-127 ze dne 31. července 2008, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 99/2005-81 ze dne 28. února 2007 a proti rozhodnutí předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost č. j. 2729/2.1/05 ze dne 26. ledna 2005 spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na účinné opravné prostředky zaručená v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na svobodné sdružování občanů zaručené v čl. 20 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 1 věty druhé zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "atomový zákon"), která zní: "žadatel je jediným účastníkem řízení", neshledá-li Ústavní soud možnost jeho ústavně konformní interpretace.
II.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 99/2005 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel je občanským sdružením ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, jehož hlavním posláním je dle stanov ochrana přírody a krajiny. Sdružuje organizovanou veřejnost, žijící v blízkosti Jaderné elektrárny Temelín, která pociťuje důvodné obavy z provozu elektrárny a která se prostřednictvím sdružení domáhá ochrany svých zájmů ve správních a soudních řízeních.
Dne 11. října 2004 vydal Státní úřad pro jadernou bezpečnost rozhodnutí č. j. 19172/2004, kterým povolil provoz 1. bloku Jaderné elektrárny Temelín. Jediným účastníkem správního řízení byl dle §14 odst. 1 atomového zákona žadatel - ČEZ, a. s. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost svým rozhodnutím č. j. 2727/2.1/05 ze dne 26. ledna 2005 pro nepřípustnost zamítla. Dospěla k závěru, že rozklad byl podán osobou, která nebyla dle §14 atomového zákona účastníkem řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, která byla usnesením Městského soudu v č. j. 9 Ca 99/2005-81 ze dne 28. února 2007 odmítnuta s tím, že stěžovatel není k podání žaloby aktivně legitimován. Stěžovatel následně podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 As 51/2007-127 ze dne 31. července 2008 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že znění §14 odst. 1 atomového zákona omezuje účast jiných účastníků řízení jen na žadatele o povolení podle §9 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. S odkazem na svoji dřívější judikaturu uvedl, že omezil-li zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "soudní řád správní") žalobní legitimaci jen na toho, kdo je byl účastníkem správního řízení, pak se tak stalo v ústavních mezích, neboť čl. 36 odst. 2 Listiny stanoví, že "kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak." V daném případě zákonodárce využil při tvorbě atomového zákona možnosti omezit okruh účastníků jen na žadatele, čímž v důsledku §65 soudního řádu správního prakticky zamezil možnost třetím osobám domáhat se soudní kontroly takového rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu není proto důvod považovat toto zákonné ustanovení za protiústavní. Na podporu svých závěrů odkazuje též na usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 1791/07 ze dne 21. listopadu 2007.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a na účinné opravné prostředky dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy tím, že mu byla upřena možnost hájit svá práva a oprávněné požadavky v řízení vedeném před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost, jehož výsledkem bylo povolení provozu 1. bloku Jaderné elektrárny Temelín, přinášející výrazná rizika pro lidské zdraví, životní prostředí a ochranu přírody a krajiny. Rovněž tvrdil, že ve správním řízení aplikované ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona je absolutně nebo přinejmenším při zvoleném způsobu interpretace v rozporu s ústavním pořádkem.
Stěžovatel poukázal na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek pléna ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, 1981, stížnost č. 6878/75, 7238/75; rozsudek pléna ve věci Golder proti Spojenému království, 1975, stížnost č. 4451/70 a rozsudek velkého senátu ve věci Athanassoglou a další proti Švýcarsku, 2000, stížnost č. 27644/95) s tím, že každý, kdo se domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu do jeho občanských práv, se může dovolávat práva na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem. Vyjádřil přesvědčení, že správní žaloba neměla být odmítnuta, neboť ve věci se jednalo o občanská práva a závazky - konkrétně právo na život, zdraví a nerušený výkon vlastnického práva, která jsou v České republice přiznána každému na základě čl. 6 odst.1, čl. 11 odst. 1 a čl. 31 Listiny, k nimž navíc přistupuje právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny; podstatou stížnosti byl skutečný a závažný spor, týkající se jak samotné existence přiznaných práv, tak i jejich rozsahu a podmínek výkonu. Stěžovatel mínil, že všechny podmínky přípustnosti stížnosti, jak je interpretuje Evropský soud, v dané věci splňoval, a své tvrzení podrobněji odůvodnil.
Dále uvedl, že v důsledku jaderného povolení hrozí věcné riziko (§4 odst. 2 atomového zákona), které je zákonem presumované a není třeba je prokazovat; riziko vyplývá ze samotných charakteristik jaderné štěpné reakce (ohrožení majetku a fyzické integrity osob žijících v blízkosti provozovaných jaderných elektráren; možnost vysokého reziduálního rizika nepředvídaných událostí způsobilých přivodit závažnou havárii spojenou s fatálním únikem radionuklidů do okolního volného prostředí). Stěžovatel tvrdil nedostatečnou úroveň bezpečnosti Jaderné elektrárny Temelín a poukázal na obsah správního spisu ve věci a mezinárodní expertízy, které může předložit. V této souvislosti uvedl, že dle Evropského soudu (pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není třeba riziko prokazovat, nýbrž je dostačující, jestliže ohrožení je skutečné a vážné a existuje-li rozumná pravděpodobnost rizik a vzniku škody (rozsudek pléna ve věci Klass proti Německu, 1978, stížnost č. 5029/71).
V důsledku aplikace ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona stěžovatel neměl, dle jeho názoru, jakoukoliv možnost uplatnit své připomínky a bránit svá práva, na rozdíl např. od stěžovatelů ve věcech rozhodnutí Evropského soudu Balmer-Schafroth proti Švýcarsku, 1997 (rozsudek velkého senátu, stížnost č. 22110/93) a Athanassoglou proti Švýcarsku, 2000 (cit. výše), kteří měli právo alespoň vznést připomínky a námitky k ochraně svých práv Federální radě (švýcarské vládě).
Dle stěžovatele nebyly při rozhodování správního orgánu o povolení provozu jaderného zařízení dodrženy ústavní a mezinárodní garance minimální procesní úrovně ochrany jeho práv, vyplývající z práva na spravedlivý proces a na účinný opravný prostředek. Stěžovatel argumentoval, že výstavba Jaderné elektrárny Temelín byla povolena v roce 1986, tedy v době, kdy tehdejší režim neposkytoval jakoukoliv možnost chránit práva. Tím spíše by proto tuto možnost měl mít stěžovatel nyní a v případech, kdy mohou být potenciálně významným způsobem dotčena základní práva dalších osob (vedle žadatele o povolení), v daném případě právo na život, zdraví, na nerušený výkon vlastnického práva a právo na příznivé životní prostředí.
Stěžovatel poukázal také na Aarhuskou úmluvu (Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, sdělení MZV č. 124/2004 Sb.m.s.) a vyjádřil nesouhlas s názorem, podle něhož tato úmluva není přímým pramenem práva, stejně jako s restriktivním výkladem ustanovení §14 odst. 1 atomového zákona.
Stěžovatel uvedl, že jsou mu známy závěry Ústavního soudu vyjádřené v usneseních sp. zn. IV. ÚS 1791/07 ze dne 21. listopadu 2007 a sp. zn. III. ÚS 3118/07 ze dne 10. července 2008, která se týkají podobného problému jako ústavní stížnost stěžovatele, a vyjádřil domněnku, že názor vyjádřený v těchto usneseních není správný. Kdyby se nemohla sdružení domáhat soudní ochrany ve věcech jejich hlavní činnosti, ztratila by podle stěžovatele jejich činnost smysl a jednalo by se o porušení principu rovnosti v přístupu k soudní ochraně. Neposkytnutí soudní ochrany činnosti občanských sdružení, jejichž hlavní činností je ochrana přírody, kterou realizuje zejména v řízení, kde mohou být dotčeny zájmy přírody, má představovat zásah do práva na svobodné sdružování občanů podle čl. 20 Listiny. Výklad Ústavního soudu má být rovněž v rozporu s koncepcí tzv. dotčené veřejnosti podle Aarhuské úmluvy a evropskými směrnicemi, které považují občanská sdružení za zvláštní subjekty s legitimací účasti ve správních řízeních, kde mohou být dotčeny zájmy přírody. Zároveň jim mají oba uvedené právní instrumenty přiznávat aktivní legitimaci podat správní žalobu pro přezkoumání otázek, které však stěžovatel (zřejmě nedopatřením) do ústavní stížnosti neuvedl.
IV.
Ústavní soud po pečlivém zvážení všech argumentů stěžovatele setrval na svých závěrech vyjádřených v usneseních sp. zn. IV. ÚS 1791/07 ze dne 21. listopadu 2007 a sp. zn. III. ÚS 3118/07 ze dne 10. července 2008 a dospěl tak k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Stěžovatel uvedl, že aplikace ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona správními orgány a následně správními soudy byla pro jeho přístup k soudu absolutní překážkou, v jejímž důsledku mu bylo s odůvodněním o nedostatku aktivní legitimace znemožněno v řízení o správní žalobě hájit jeho "občanská práva a oprávněné požadavky". Obecné soudy se naopak domnívaly, že postupovaly v souladu se zákonem. Způsob aplikace §14 odst. 1 atomového zákona Městským soudem v Praze byl Nejvyšším správním soudem potvrzen. Podstatou ústavní stížnosti je tedy tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, v jeho rámci pak práva na přístup k soudu tím, že obecné soudy se správní žalobou stěžovatele odmítly zabývat s odůvodněním, že k jejímu podání nebyl aktivně legitimován. Stěžovatel se dovolával především čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato ustanovení se vzájemně překrývají, zaručují právo na spravedlivý proces a v jeho rámci pak právo na soud. Jedním z aspektů práva na soud je pak právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení.
Evropský soud uvedl při mnoha příležitostech (srov. např. rozsudek ve věci Kreuz proti Polsku, 2001, stížnost č. 28249/95, §52 až 55, v oficiálním anglickém znění dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int, v českém znění uveřejněn v časopise Soudní judikatura - Evropský soud pro lidská práva, č. 3/2002, str. 144), že čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který stanoví, že "každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)." zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost, vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům, byla projednána soudem. Tím toto ustanovení zakotvuje "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení v občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by neměly vůbec žádnou hodnotu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. V občanskoprávních záležitostech si lze přitom stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k soudům.
Právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť již samou svoji povahou vybízí k úpravě ze strany státu. Státy tedy mají volnost ve výběru prostředků, jakými právo na soud zajistí. Evropskému soudu, resp. Ústavnímu soudu však přísluší, aby případně rozhodly, zda požadavky Úmluvy (a ve vztahu k Ústavnímu soudu i požadavky Listiny) byly respektovány. Omezení uvalené na přístup k soudu je slučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah.
Podmínkou aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy je, že ve věci stěžovatele se jedná o jeho občanská práva nebo závazky.
K systému základního práva na soud zakotvenému v Listině nutno poznamenat, že speciálním ustanovením k obecnému čl. 36 odst. 1 Listiny je druhý odstavec tohoto článku obsahující základní právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem, jenž zní:"kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny." V dané souvislosti lze poukázat na rozsudek Evropského soudu ve věci Kreditní a průmyslová banka proti České republice, 2003 (stížnost č. 29010/95; v oficiálním anglickém znění dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int, v českém znění uveřejněn v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004, str. 42 a násl.), který v §68 uvedl, že "... rozhodnutí správních orgánů o občanských právech a závazcích, která nesplňují požadavky článku 6 Úmluvy, ... , je třeba podrobit následné kontrole ze strany soudního orgánu, který má úplnou přezkumnou pravomoc a který poskytuje záruky obsažené v uvedeném článku Úmluvy ...".
Výše uvedené základní právo zakotvené výslovně v čl. 36 odst. 2 Listiny (a vyplývající současně i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy - jak je v posledně citovaném rozsudku Evropského soudu naznačeno) - se vztahuje na výsledek řízení před orgány veřejné správy (nikoliv na správní řízení samotné), jehož předmětem mohou být jak soukromá, tak i veřejná subjektivní práva či závazky. Ani toto široce pojaté základní právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy však není absolutní, neboť věta první citovaného článku umožňuje zákonem stanovit výjimky. Ústavním limitem pro takový omezující zákon je požadavek druhé věty tohoto odstavce, dle něhož ze soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy zákonem nelze vyloučit přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. O tom, kdo je fyzickou osobu, není pochyb. Nutno však poznamenat, že právnická osoba, v daném případě občanské sdružení, si nemůže oprávněně stěžovat na porušení základních práv nebo svobod svých členů, mají-li tato práva individuální charakter.
Obdobně také podle ustálené judikatury Evropského soudu si "nevládní organizace" ve smyslu čl. 34 Úmluvy nemůže stěžovat na porušení práv svých členů, mají-li tato práva individuální charakter (srov. rozhodnutí Komise o nepřijatelnosti ve věci Purcell a další proti Irsku, 1991, stížnost č. 15404/89). Ve stěžovatelem citovaném rozsudku ve věci Le Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii, 1981, (cit. výše), Evropský soud v §46 uvedl, že při aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy musí být prokázáno, že "záležitost" stěžovatele se vztahuje k jeho "občanským právům nebo závazkům", jinak řečeno, že "výsledek řízení" byl "rozhodující" pro takové právo. Občanská práva nebo závazky musí být předmětem - nebo jedním z předmětů - řízení (sporu) a výsledek řízení musí být přímo rozhodující pro takové právo. Ani Úmluva tedy neumožňuje podání stížnosti ve formě actio popularis.
V nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 17/95 ze dne 25. 10. 1995 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 4, str. 157, Ústavní soud mj. uvedl, že právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny "je nepochybně právem s relativním obsahem a je třeba ho vykládat z mnoha aspektů a vždy se zřetelem ke konkrétní věci."
Ve věci Hnutí Duha proti Vrchnímu soudu v Praze (nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 8, str. 375) dospěl rozhodující senát k závěru, že mimo jiné bylo porušeno i právo stěžovatele na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 ve spojení s čl. 41 Listiny. Z odůvodnění tohoto nálezu je ovšem zřejmé, že tehdy ve věci rozhodující senát měl na mysli pouze procesní práva stěžovatele související s právem na životní prostředí. Jinak řečeno, z citovaného nálezu nelze jednoznačně dovodit, že Ústavní soud přiznává subjektivní veřejné základní právo na příznivé životní prostředí (v mezích zákonů toto základní právo provádějících) vedle fyzických osob i osobám právnickým, zejména občanským sdružením, jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny ve smyslu ustanovení §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tento závěr nepřímo vyplývá i z níže citovaného usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 282/97. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani opačný názor I. senátu Ústavního soudu vyjádřený v jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 486/04 ze dne 28. 6. 2005.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 282/97 ze dne 6. 1. 1998 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 10, str. 339, ve věci Děti Země proti Krajskému soudu v Ústí nad Labem, Ústavní soud mj. uvedl, že "Článek 35 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů na právnické osoby vztahovat nelze. Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které - na rozdíl od právnických osob - podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí. Tomu ostatně odpovídá i charakteristika životního prostředí, jak ji provedl zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Životním prostředím chápe podle §2 "...vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie."
Ve věci Občané proti zdražování telefonu proti Ministerstvu financí (usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 14, str. 329) Ústavní soud v odůvodnění tehdy odmítavého usnesení uvedl: "Přestože lze mít za to, že občanské sdružení v souladu se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, a podle přiložených stanov, má jako jeden z hlavních cílů vytyčeno působení v oblasti občanské kontroly telekomunikačních služeb, neznamená to, že se toto občanské sdružení může obracet samo na Ústavní soud k prosazování individuálních zájmů svých členů, eventuálně dalších subjektů. To, že návrh směřuje k ochraně ústavně zaručených práv občanů, vyplývá zejména z formulace odst. V. návrhu ústavní stížnosti. Ústavní stížností lze však napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů. Tzv. actio popularis není přípustná."
Ve věci stěžovatele bylo nutno posoudit, zda jím správní žalobou napadené rozhodnutí předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost bylo či nebylo rozhodnutím týkajícím se jeho základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud je toho názoru, že správní žaloba stěžovatele, byť to není v petitu ústavní stížnosti dostatečně vyjádřeno, nicméně z jejího odůvodnění to zjevně vyplývá, směřovala k ochraně základních hmotných práv jeho členů a dále též blíže nespecifikovaného okruhu osob s bydlištěm na území celé České republiky, a to (slovy ústavní stížnosti) k ochraně "práva na život, zdraví či na nerušený výkon práva vlastnického", která jsou v České republice "přiznána každému jedinci na základě článků 6 odst. 1, 11 odst. 1 a 31 Listiny základních práv a svobod a navíc k nim přistupuje ještě právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny". Stěžovatel jako právnická osoba byl a je sice subjektem základního procesního práva na spravedlivý proces, resp. na přístup k soudu či na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, to ovšem za podmínky, že předmětem rozhodování orgánu veřejné správy byla jeho hmotná základní práva a svobody. Tak tomu však v daném případě nebylo. V řízení o povolení provozu 1. bloku Jaderné elektrárny Temelín se nejednalo a nemohlo jednat o žádné z hmotných základních práv stěžovatele, jako např. právo na život dle čl. 6 Listiny, na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 Listiny, na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 Listiny a na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny, a to z toho důvodu, že tato základní práva, stěžovatelem "prosazovaná", náleží pouze osobám fyzickým. Protože tedy subjektem uvedených základních hmotných práv nemohou být právnické osoby, nesvědčí jim v tomto rozsahu základní právo dle čl. 36 odst. 2 Listiny na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Pokud pak jde o základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, to sice náleží i osobám právnickým, v daném případě však stěžovatel žádný zásah do svého vlastnického práva netvrdil. V žádném ohledu neshledal Ústavní soud ani zásah do práva na svobodné sdružování občanů dle čl. 20 Listiny.
Pokud jde o názor stěžovatele stran přímé aplikovatelnosti Aarhuské úmluvy, Ústavní soud je toho názoru, že z textu této úmluvy, jež ve svém článku 1 předpokládá postupné uskutečňování obecně formulovaných cílů smluvními státy, nelze dovodit, že by tato úmluva byla přímým pramenem jakýchkoliv občanských práv či závazků, natož práv či svobod základních. Úmluva obsahuje závazky států, které mají programovou povahu a jsou průběžně realizovány smluvními stranami.
VI.
Z výše uvedeného vyplývá, že odmítnutím správní žaloby stěžovatele pro nedostatek jeho aktivní legitimace nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny či práva na účinné prostředky nápravy dle čl. 13 Úmluvy.
Ze stejných shora vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že za protiústavní nelze považovat ani (návrhem s ústavní stížností spojeným) napadenou právní úpravu účastenství ve správním řízení, jež je obsažena v ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona.
S ohledem na uvedené skutečnosti a důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, stejně jako s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona, který je navíc návrhem pouze akcesorickým, a musí tak sdílet osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu