ECLI:CZ:US:2009:4.US.2919.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2919/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky ANDRA AGENCY, s. r. o., se sídlem v Moutnici 319, zastoupené JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Růženínská 904, směřující proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 62 C 772/2008-19 ze dne 1. září 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva každého na projednání jeho věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a práva aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaného výroku rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně po jednání, z něhož se stěžovatelka omluvila, v záhlaví citovaným rozhodnutím uložil žalované Li. N. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 1.000,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že v záhlaví citovaný výrok rozhodnutí, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, je rozhodnutím pro stěžovatelkou zcela nepředvídatelným a došlo jím k zásadnímu vybočení z ustálené judikatury obecných soudů. Soud stěžovatelce podle jejího tvrzení nevytvořil prostor, aby mohla vznášet námitky a argumenty, které by mohly ovlivnit rozhodnutí soudu, a účinně uplatňovat svá práva. V odůvodnění rozhodnutí se s nepřiznáním náhrady nákladů řízení stěžovatelce soud dostatečně nevypořádal, přičemž za dostačující argument považoval tvrzení, že chování revizorky (zaměstnankyně právní předchůdkyně stěžovatelky, která stěžovatelce postoupila v řízení požadovanou pohledávku) k žalované bylo urážlivé a nevybíravé.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
K otázce náhrady nákladů řízení se pak Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 131/08 a mnohá další); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě nelze přehlédnout též skutečnost, že předmětem ústavní stížnosti je nepřiznání náhrady řízení ve výši 6.669,- Kč (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 969,- Kč, kterou je však nutno odvést státu), přičemž tuto částku lze za současné socioekonomické situace označit za bagatelní. Ostatně tato skutečnost se projevila též v novelizaci občanského soudního řádu účinné od 1. července 2009, když hranice výše peněžitého plnění pro přípustnost odvolání proti rozsudku jímž je rozhodnuto o peněžitém plnění byla zvýšena na 10.000,- Kč. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) přitom dal již v minulosti najevo, že v takových případech, s výjimkou naprosto extrémních rozhodnutí (za něž však podle přesvědčení Ústavního soudu v záhlaví citované rozhodnutí považovat nelze), je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Námitky stěžovatelky stran porušení rovnosti účastníků řízení, práva stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti a práva na vytvoření prostoru pro uplatnění jejích práv a překvapivosti v záhlaví citovaného rozhodnutí, shledává Ústavní soud nedůvodnými, neboť žádné z těchto porušení nezjistil. Pokud se stěžovatelka z jednání omluvila a nepožádala o odročení jednání, mohlo být jednáno v její nepřítomnosti. To, že se tím stěžovatelka připraví mimo jiné o možnost přednášet svá tvrzení a námitky nebo být soudem seznámena s odlišným právním posouzením věci a vyzvána k doplnění rozhodných skutečností, nelze za této situace považovat za porušení jejích ústavně zaručených práv. Pokud jde o odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí, jímž došlo k nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků řízení, vykazuje toto podle náhledu Ústavního soudu z hlediska práva na spravedlivý proces značný deficit. Nepochybně by se slušelo, aby toto rozhodnutí bylo odůvodněno podrobněji a jasněji. Po důkladném zvážení shora uvedených východisek a pro projednávanou věc rozhodných okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedený nedostatek není natolik závažným a extrémním, aby odůvodňoval nezbytnost jeho kasačního zásahu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu