ECLI:CZ:US:2009:4.US.888.08.1
sp. zn. IV. ÚS 888/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele T. J., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Na Křivině 1363/4, 140 00 Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2007 č. j. 12 To 71/2007-6526 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2007 sp. zn. 4 T 11/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, 2 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proti označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatel brojil rovněž (souběžně) dovoláním, přičemž rozhodnutí o něm posléze doručil Ústavnímu soudu. Předmětným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008 sp. zn. 3 Tdo 669/2008 bylo jeho dovolání přezkoumáno z pohledu §265b odst. 1 písm. g), písm. l) trestního řádu a odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].
Z důvodu své kritiky rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost a poté je nálezem zrušil.
V řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje maxima, dle níž "Ústavní soud je ve smyslu své již ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit." (nález sp. zn. II. ÚS 305/99, shodně II. ÚS 182/01; srov. dále kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 242/98, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03, III. ÚS 177/04, IV. ÚS 314/05, II. ÚS 259/05 a další).
Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, když vyšel z následující argumentace.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, IV. ÚS 58/95, III. ÚS 181/98, III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další].
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), jsa zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008 sp. zn. 3 Tdo 669/2008, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad vykonatelnosti označených rozhodnutí se takto stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Pavel Holländer
soudce zpravodaj