ECLI:CZ:US:2010:2.US.969.10.1
sp. zn. II. ÚS 969/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele R. P., právně zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov - Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 1 To 75/2010 a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 1 KZV 23/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 4. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv.
Státní zástupce krajského státního zastupitelství rozhodl dne 11. 2. 2010 v trestní věci proti stěžovateli stíhanému pro zločiny podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a pro trestné činy podle §204 odst. 1 tr. zákona, tak, že podle §71 odst. 3 tr. řádu se ponechává ve vazbě z vazebních důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. c) tr. řádu. Současně rozhodl, že důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu odpadl. Stížnost stěžovatele krajský soud jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr.řádu zamítl.
Státní zástupce odůvodnil napadené rozhodnutí primárně tím, že u obviněného je vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu dán zejména tou skutečností, že obviněnému v případě uznání viny za zločin, pro který je vedeno trestní stíhání, hrozí uložení citelného trestu odnětí svobody, a to v rozmezí od 5 do 12 let, z čehož je zřejmé, že nadále hrozí důvodná obava, že by po propuštění na svobodu mohl uprchnout nebo se skrývat, přičemž tato obava je umocněna i tím, že se protiprávního jednání dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženému za jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Státní zástupce shledal rovněž trvání důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. řádu, neboť s ohledem na způsob provádění trestné činnosti, rozsáhlé klientele a přivyknutí stěžovatele na určitou životní úroveň hrozí obava, že po propuštění na svobodu bude trestnou činnost opakovat, když i z opisu rejstříku trestů je evidentní, že má sklony k bezpracnému si opatřování majetku.
Krajský soud posoudil stížnost proti rozhodnutí státního zástupce jako nedůvodnou. Konstatoval, že státní zástupce posoudil trvání vazby dle §67 písm. a) tr. řádu správně i s ohledem na skutečnost, že stěžovatel je i nadále ohrožen uložením vysokého trestu odnětí svobody. Nový trestní zákoník sice nepřevzal ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě (§41 tr. zákona), ale ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku platného od 1. 1. 2010 připadá v úvahu mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody u pachatele, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takovýto nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán. V takovém případě může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené tr. zákoníkem, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele snížená. Okolnosti týkající se vazebního důvodu dle §67 písm. c) nedoznaly žádných změn a navíc přibyly okolnosti týkající se majetkového prospěchu z trestné činnosti, který se ukázal být ještě výraznější, čímž se umocnila obava, že stěžovatel, který má sklony k bezpracnému opatřování si majetkového prospěchu, by se mohl trestné činnosti dopouštět i po propuštění na svobodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 9. 2. 2010 doručil státnímu zástupci svou žádost o propuštění z vazby, ve které mj. nabídnul jako náhradu za vazbu písemný slib a dále navrhl uložení probačního dohledu. Krajský státní zástupce se však s žádostí stěžovatele vypořádal samostatně a navíc až poté, co dne 11. 2. 2010 vydal usnesení o dalším trvání vazby. Stěžovatel tento postup jako vadný namítal již ve své stížnosti proti usnesení krajského státního zástupce. Pokud státní zástupce nerozhodl současně o žádosti v jediném rozhodnutí, měl v rozhodnutí ve věci dalšího trvání vazby alespoň zmínit důvody, proč žádosti nevyhověl. Dle krajského soudu rozhodování o dalším trvání vazby je rozhodováním z moci úřední, jde o samostatný a zcela odlišný institut od rozhodování ve věci vazby k žádosti obviněného. Stěžovatel tvrdí, že uvedený právní názor je s ohledem na skutečnost, že před vydáním usnesení dodal krajskému státnímu zástupci svou žádost o propuštění z vazby, formalistický a stěžovatele na jeho právech zkracující. Takovýto názor vede k duplicitnímu rozhodování ve věci vazby, který je pro případ fáze trestního řízení po podání obžaloby snad již judikatorně překonán (odkaz na rozhodnutí ÚS sp. zn. IV. ÚS 482/03).
Stěžovatel ve stížnosti proti rozhodnutí krajského státního zástupce namítal i tu skutečnost, že státní zástupce založil důvody pro trvání vazby na okolnosti rozšíření trestního stíhání obviněného, ačkoliv usnesení o novém (dalším) trestním stíhání nenabylo ještě účinků. Krajský soud tento argument nepřijal s tím, že pokud státní zástupce o dalším trvání vazby rozhodl usnesením ze dne 11.2.2010, v tento den bylo usnesení o trestním stíhání stěžovatele pro další trestný čin a dílčí útok trestného činu doručeno. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s uvedenými vazebními důvody a uvádí, že napadená rozhodnutí nesplňují požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností", jejichž výklad je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
K námitkám procesní povahy lze stručně odkázat na usnesení krajského soudu, který se s nimi v odůvodnění řádně vypořádal, a to jak s námitkou týkající se samostatného rozhodování státního zástupce o dalším trvání vazby dle §71 odst. 3 tr. řádu a o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu dle §72 odst. 3 tr. řádu (str. 2 napadeného usnesení), tak i s námitkou rozšíření trestního stíhání a jeho vlivem na rozhodnutí o vazbě (str. 3 napadeného usnesení). Uváděná judikatura Ústavního soudu je z hlediska argumentace stěžovatele nevýznamná, neboť jím citované rozhodnutí řešilo situaci odlišnou od nyní řešeného případu, přičemž pouze na okraj bylo zmíněno, že "závěry výše vyvozené však neznamenají, že by k žádosti o propuštění z vazby na svobodu obecný soud nemohl současně rozhodovat, a to především z důvodů procesní ekonomie, o ponechání obviněného ve vazbě kvalifikovaného rámcem ust. §71 odst. 6, odst. 4 tr. řádu. Nicméně uvedené rozhodování musí být z této procesní činnosti, jakož i jejího konečného výsledku, zřejmé nejen z odůvodnění, nýbrž i z vlastního výroku rozhodnutí soudu. Za těchto podmínek potom může jít obsahově o jedno rozhodnutí o trvání vazby". Pokud tedy v dané věci státní zástupce a posléze soud rozhodovaly o ponechání stěžovatele ve vazbě a o jeho žádosti o propuštění z vazby samostatně dvěma rozhodnutími, nelze než konstatovat, že takový postup je z hlediska ustanovení trestního řádu správný, neboť se jedná o dva zcela odlišné instituty, které je sice za určitých podmínek možno sloučit do jednoho rozhodnutí, avšak takové uvážení je v pravomoci rozhodujícího orgánu činného v trestním řízení.
Stěžovatel byl ve vazbě ponechán mimo jiné z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. a) tr. řádu, které poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obžalovaný ve vazbě ponechává či nikoli) je mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Pokud se jedná o samotnou existenci důvodů vazby dle §67 písm. a) tr. řádu, Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (dostupném v databázi rozhodnutí NALUS), jež na věc stěžovatele plně dopadají. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nejde o pouhou typovou hrozbu vysokým trestem na základě v úvahu přicházející trestněprávní kvalifikace stíhaného jednání (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 226/96, I. ÚS 19/97 a další). Hrozba vysokého trestu je v případě stěžovatele podložena specifickými skutečnostmi, jež vyplývají z výsledků prověřování podezření z trestného činu policií stejně jako z předchozí trestné činnosti stěžovatelem páchané.
Z argumentace stěžovatele přitom nevyplývají žádné "silné důvody" ve smyslu citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, jež by byly s to existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu eliminovat.
I ve vztahu k důvodům vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. řádu lze poukázat na to, že se stěžovatel závažné trestné činnosti dopouštěl ve spolupachatelství, výrazně těžil z prostituce provozované nikoli jedinou ženou a dokonce i dívkou mladší 18ti let, měl rozsáhlou klientelu, přivykl k určité životní úrovni a ke v podstatě bezpracným ziskům, čímž je dána důvodná obava z toho, že by při pobytu na svobodě trestnou činnost, pro níž je stíhán, opakoval.
Státní zástupce i obecný soud svá rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě řádně odůvodnili způsobem, odpovídajícím jak příslušným ustanovením trestního řádu, tak i judikatuře Ústavního soudu. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem soudu ani státního zastupitelství v dané věci nebyla porušena zákonná ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Jak obecný soud, tak i státní zástupce interpretoval a aplikoval trestní řád ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu