ECLI:CZ:US:2010:3.US.2120.10.1
sp. zn. III. ÚS 2120/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. R., právně zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 1 T 184/2007, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 50 To 261/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 11 Tdo 1490/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 1 T 184/2007, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., za který byl podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a poškozenému M. B., který byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 50 To 261/2009, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin jej podle §221 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. O náhradě škody rozhodl odvolací soud shodně jako soud prvého stupně.
Trestného činu ublížení na zdraví se měl stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 1. 6. 2006 kolem 9.00 hodin v předsálí kina Otava v Horažďovicích úmyslně několikrát udeřil pěstí do obličeje poškozeného M. B. a způsobil mu otřes mozku, tržné rány v obličeji, zhmoždění krční páteře a zlomeninu nosních kůstek a dále zlomeninu pravé očnice a poškození jejích měkkých struktur, přičemž toto zranění přináší trvalý kosmetický defekt na viditelném a trvale odhaleném místě v obličeji, dále špatnou funkci dolního víčka pravého oka způsobující slzivost oka, a tento stav je hodnocen jako trvalý.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které opíral o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, aniž se napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím řízením meritorně zabýval, neboť námitky stěžovatele v dovolání uplatněné nebylo fakticky možné podřadit žádnému z dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl množství námitek především skutkového rázu, jež se týkaly průběhu konfliktu mezi ním a poškozeným B. Stěžovatel zdůraznil, že vůči poškozenému jednal v nutné obraně, resp. šlo o konflikt vzájemný. Poukázal na dle jeho názoru značnou časovou prodlevu mezi incidentem a identifikací zranění poškozeného, resp. podáním trestního oznámení. Dle názoru stěžovatele se orgány činné v trestním řízení náležitě nezabývaly výpovědí svědků V. a Č., kteří obhajobu stěžovatele potvrzovali. Výpověď samotného poškozeného je v rozporu s ostatními skutkovými zjištěními; k roztrhání oděvu poškozeného nemohlo dojít v důsledku tvrzených kopanců či úderů ze strany stěžovatele jako útočníka. Stěžovatel dále zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka T., který je známým poškozeného. Poukazuje rovněž na závěry znalců z oboru zdravotnictví, podle nichž nebylo možné zlomeninu očnice poškozeného časově lokalizovat. To potvrzuje pochybnosti o tom, že by původcem této zlomeniny měl být stěžovatel, neboť k jeho konfliktu s poškozeným došlo čtyři měsíce před tím, než byla zlomenina u poškozeného lékaři diagnostikována.
Stěžovatel dále tvrdí, že do protokolu o hlavním líčení nebyla náležitě zanesena řeč státního zástupce ani výpovědi svědků. Z technických důvodů se ukázalo jako nemožné, aby byl stěžovateli přehrán zvukový záznam z hlavního líčení.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 11 Tdo 1490/2009. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel obsahově k němu žádné konkrétní námitky nevztáhl a jeho ústavněprávní konformitu nezpochybnil; především neoponuje úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesené námitky neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 tr. řádu. Pro ústavněprávní přezkum je zde pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Z toho, že odlišnému - stěžovatelem předestřenému - skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod "právní" podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak se stěžovatel zřejmě domníval. Ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody by Nejvyšší soud mohl vybočit jen v případě zcela zjevných extrémních pochybení nalézacího či odvolacího soudu (zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp.).
V projednávané věci však dovolacímu soudu přepjatý formalismus, odůvodňující případně kasační zásah Ústavního soudu, vytknout nelze. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na to, že již soud prvého stupně logicky a způsobem nevyvolávajícím pochybnosti vysvětlil, proč se přiklonil k verzi skutkového děje prezentované poškozeným. Nejvyšší soud vyzdvihl, že skutková verze vyplývající z výpovědi poškozeného byla podpořena nejen svědeckými výpověďmi, ale odpovídá jí také způsobený následek a závěry znalce.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
V projednávané věci ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti tíží břemeno tvrzení. Jinými slovy, stěžovatel je ve vztahu k napadeným rozhodnutím orgánů veřejné moci povinen nabídnout ústavněprávní argumentaci, z níž je patrné, v čem konkrétně spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí s garancemi ústavního pořádku. Stěžovatel však s postupem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, resp. s věcným obsahem a právními závěry v napadeném rozhodnutí vyjádřenými, nijak nepolemizuje. Pouze uvedené rozhodnutí paušálně označuje za nesprávné a navrhuje jeho zrušení. Za této situace je třeba na ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu hledět jako na zjevně neopodstatněnou.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu právě tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je nutně "posledním procesním prostředkem" již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. např. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 či III. ÚS 758/10 a další).
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (obdobně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V případě stěžovatele muselo k doručení rozhodnutí odvolacího soudu dojít před 7. dubnem 2010, kdy rozhodoval dovolací soud. Ústavní stížnost byla k poštovní přepravě předána dne 21. 7. 2010.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s nímž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu