ECLI:CZ:US:2010:4.US.12.10.1
sp. zn. IV. ÚS 12/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Dlážděná 12c, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 989/2009 ze dne 27. října 2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 17/2009 ze dne 12. března 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 9/2008 ze dne 8. ledna 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 9/2008 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 9/2008 ze dne 8. ledna 2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §222 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) trestního zákona byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu celokovového kuchyňského nože o hmotnosti 54 g, délce čepele 130 mm a šířce v místě patky 19 mm. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli též uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 37.005,- Kč a poškozenému M. P. škodu ve výši 2.700,- Kč.
K odvolání stěžovatele a státní zástupkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 6 To 17/2009 ze dne 12. března 2009 podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl, že stěžovatel se uznává vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona a za tento trestný čin a trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, stěžovatele odsoudil podle §219 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona, §40 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Podle §39 a odst. 2 písm. c) trestního zákona byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu celokovového kuchyňského nože o hmotnosti 54 g, délce čepele 130 mm a šířce v místě patky 19 mm. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli též uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 37.005,- Kč a poškozenému M. P. škodu ve výši 2.700,- Kč. Podle §256 trestního řádu pak bylo odvolání stěžovatele zamítnuto.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tdo 989/2009 ze dne 27. října 2009 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje dokazování provedené obecnými soudy a vytýká jim především, že nebyla provedena rekonstrukce. V souvislosti s postupem obecných soudů, které odmítly provést rekonstrukci s poukazem na její nadbytečnost, stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08. Skutková zjištění tak měla podle stěžovatele zůstat neúplná a neměly být hodnoceny důkazy svědčící ve prospěch jiné verze, než verze obžaloby. V této souvislosti pak stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02. Stěžovatel dále uvádí přesvědčení, že práva, na která odkazuje citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02, mají hmotněprávní charakter, třebaže byla porušena nedodržením především předpisů procesních. Proto se podle stěžovatele lze vady takto způsobené dovolávat na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ačkoli nemá být tento názor Nejvyšším soudem ochotně přijímán, odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 669/05 (správně II. ÚS 669/05) a sp. zn. I. ÚS 55/04.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces pak není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3087/08, sp. zn. II. ÚS 957/09 nebo sp. zn. I. ÚS 1952/09 a mnohá další). Za situace, kdy není zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jejich podstatou je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu (nesprávně) odmítnutého dovolání pro nenaplnění žádného zákonného dovolacího důvodu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu či jiného důvodu, pro který by se Nejvyšší soud měl dovoláním stěžovatele zabývat, a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, však nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.
Podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč nebyl naplněn stěžovatelem tvrzený dovolací důvod a proč dovolání odmítl. Ústavní soud v něm neshledal nic, co by mělo za následek porušení jakéhokoli ústavně zaručeného práva stěžovatele. Námitky stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí a postupu Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za nedůvodné a v této souvislosti uváděné odkazy na nálezy Ústavního soudu za nepřípadné.
Pokud jde o zbývající dvě v záhlaví citovaná rozhodnutí, zjistil Ústavní soud, že proti nim směřující námitky byly stěžovatelem uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně a ve stěžovatelem podaném odvolání. Podle přesvědčení Ústavního soudu se obecné soudy s těmito námitkami stěžovatele, včetně nadbytečnosti provedení rekonstrukce, dostatečně vypořádaly. Nemaje k nim výhrad Ústavní soud předně na tato rozhodnutí odkazuje.
Ústavní soud dále konstatuje, že v celém trestním řízení vedeném proti stěžovateli ani ve v záhlaví citovaných rozhodnutích neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele vyvolávající nezbytnost jeho kasačního zásahu. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - §2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení
Ústavní soud neshledal, že by se Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i odvolací soud podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Soud prvního stupně provedl naprosto dostatečné dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, které důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzených trestných činů usvědčily. Odvolací soud pak řádně reagoval na výhrady, které státní zástupkyně a stěžovatel uplatnili ve svých řádných opravných prostředcích a taktéž své rozhodnutí řádně odůvodnil. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavní soudu shledal Ústavní soud opět nepřípadnými.
Ústavní soud závěrem odkazuje též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (srov. Coeme a další proti Belgii, 2000). Evropský soud pak ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Novák proti České republice, 2003). Ve světle uvedené judikatury (dostupné na internetových stránkách http://www.echr.coe.int) Ústavní soud uzavírá, že porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantované Listinou a Úmluvou v předmětném trestním řízení nebylo shledáno. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, přičemž soudy zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§125 odst. 1, §134 odst. 2) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní a je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Za této situace nemohl Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných ústavně zaručených základních práv přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pro úplnost konstatuje Ústavní soud, že vzhledem k informacím o zdravotním stavu stěžovatele, které jsou obsaženy ve spise Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 9/2008, jeví se v jeho případě namístě zvážení aplikace §325 trestního řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu