ECLI:CZ:US:2010:4.US.2795.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2795/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 981/2008-3658 ze dne 27. 8. 2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 87/2007-3582 ze dne 23. 1. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 10/2002-3444 ze dne 7. 6. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Dne 20. 11. 2008 obdržel Ústavní soud další návrh stěžovatele, týkající se týchž rozhodnutí; v prvém případě byl návrh vyhotoven JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, na základě plné moci ze dne 4. 11. 2008, v druhém případě JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, Praha 1, dle plné moci ze dne 14. 11. 2008. Jelikož dle §29 zákona o Ústavním soudu může mít účastník řízení před Ústavním soudem toliko jednoho zástupce, byl stěžovatel vyzván, aby Ústavnímu soudu sdělil, který z obou advokátů jej bude v řízení zastupovat. Přípisem ze dne 18. 12. 2008 informoval stěžovatel Ústavní soud v tom smyslu, že jeho právním zástupcem bude JUDr. Tomáš Sokol.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 46 T 10/2002 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 46 T 10/2002-3444 ze dne 7. 6. 2007 byl stěžovatel shledán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (správně trestný čin zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence) ve smyslu §125 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestným činem vydírání ve smyslu §235 odst. 1, 2 písm. b), písm. d) trestního zákona, v obou případech spáchaného formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 téhož předpisu, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tři a půl roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 5 To 87/2007-3582 ze dne 23. 1. 2008 rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence ve smyslu §125 odst. 1 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 téhož předpisu, za což mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu tří let. Vrchní soud současně dle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zprostil stěžovatele, jakož i další spoluobžalované, obžaloby z trestného činu vydírání ve smyslu §235 odst. 1, 2 písm. b), písm. d) trestního zákona. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 981/2008-3658 ze dne 27. 8. 2008 odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Trestná činnost, za niž byl stěžovatel odsouzen, měla spočívat v tom, že stěžovatel a obžalovaný M. H. po společné domluvě pozměnili zápis z představenstva společnosti Lignum Hodonín, a. s., datovaný dnem 28. 11. 1997, který poté, co jej v nepozměněné podobě převzal obžalovaný H., následně podepsali za situace, kdy věděli, že v něm nově uvedené údaje neodpovídají skutečnosti, když v jeho pozměněné verzi již byl v rozporu se skutečností text, že byl odvolán předseda představenstva PhDr. B. V. a předsedou představenstva byl zvolen M. H., kdy si byli vědomi, že tento doklad je určen k zápisu do obchodního rejstříku, čímž docílili toho, že podle stanov společnosti mohli jednat a podepisovat za společnost jako statutární zástupci právě oni dva, aniž k tomu potřebovali součinnost zbývajících členů představenstva. Takto pozměněný zápis společně se žádostí o změnu statutárních zástupců společnosti, podepsaný stěžovatelem a obžalovaným H., byl doručen dne 22. 12. 1997 k zapsání změn do obchodního rejstříku na Krajský obchodní soud v Brně, který na základě tohoto návrhu zapsal obžalovaného M. H. jako předsedu představenstva společnosti Lignum Hodonín.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním výše uvedených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to jednak proto, že popis skutku ve výroku rozsudku krajského a vrchního soudu nesplňoval požadavky ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu, a dále z toho důvodu, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že si nebyl vědom, že podepisuje zápis s nepravdivými údaji, a nebyla tak naplněna subjektivní stránka trestného činu. Ve vztahu k popisu skutku stěžovatel uvedl, že objektem trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence je zájem na ochraně správnosti a pravdivosti údajů zapisovaných do obchodního rejstříku. Obecné soudy přitom shodně dospěly k závěru, že trestným není samotné padělání či pozměnění dokladu, ale právě až jeho použití před rejstříkovým soudem. Ze skutkové věty ovšem nikterak nevyplývalo, že by stěžovatel v souvislosti s předložením předmětného zápisu rejstříkovému soudu vyvinul jakoukoliv aktivitu. Jednání stěžovatele popsané ve skutkové větě proto nebylo trestným činem. Stěžovatel rovněž v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/04, v němž se Ústavní soud vyslovil k požadavkům na formulaci skutkové věty výroku z hlediska kautel spravedlivého procesu. Pokud šlo o namítaný nedostatek subjektivní stránky trestného činu, stěžovatel označil úvahy obecných soudů, vedoucí k závěru o úmyslném jednání, za nedostatečně podložené. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy na svou obhajobu uvedl, že se obsahem podepisovaných listin vůbec nezabýval, což nebylo provedeným dokazováním vyvráceno. Popis skutku byl v tomto ohledu zavádějící, neboť vyvolával dojem, že se stěžovatel na pozměnění zápisu podílel, z čehož by pak logicky vyplývalo, že věděl, že zápis neodpovídá skutečnosti. Nicméně, jak je patrno i z odůvodnění rozsudku vrchního soudu, ve skutečnosti nebylo v řízení postaveno najisto, kdo vlastně, a zda vůbec, zápis pozměnil. Tvrzení, že si stěžovatel byl obsahu podepisované listiny vědom, tedy bylo pouhou spekulací obecných soudů. Skutečnost, že i zavinění pachatele musí mít oporu v provedeném dokazování a musí z něj logicky vycházet, byla v minulosti zdůrazněna mimo jiné v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 a I. ÚS 55/05, přesto v projednávané věci obecné soudy posoudily jednání stěžovatele jako úmyslné, i když takový závěr z provedeného dokazování jednoznačně nevyplýval. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 981/2008-3658 ze dne 27. 8. 2008, rozsudek vrchního soudu č. j. 5 To 87/2007-3582 ze dne 23. 1. 2008 a rozsudek krajského soudu č. j. 46 T 10/2002-3444 ze dne 7. 6. 2007 svým nálezem zrušil.
Návrh na zahájení řízení ze dne 20. 11. 2008, vypracovaný advokátem JUDr. Josefem Monsportem, byl odůvodněn obdobně; nově byla vznesena pouze námitka, že uložený trest byl s ohledem na časový odstup od doby spáchání údajné trestné činnosti neúčelný a nepřiměřeně přísný, a námitka, že v rozsudku krajského soudu č. j. 46 T 10/2002-3444 ze dne 7. 6. 2007 byl oproti předcházejícímu rozhodnutí téhož soudu rozšířen zákaz činnosti o funkci prokuristy, čímž došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky, které uplatnil v rámci své obhajoby v předchozím průběhu řízení a na něž již obecné soudy reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S námitkou, že popis skutku ve výroku rozhodnutí nezachycuje všechny znaky protiprávního jednání stěžovatele a že tedy došlo k porušení §120 odst. 3 trestního řádu, se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal Nejvyšší soud (str. 5 až 6 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud se s jeho vývody zcela ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. Co se týče subjektivní stránky trestného činu, podstatou námitek v tomto směru vznesených byla především polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy, a to konkrétně ve vztahu k výpovědím svědků Ing. T. U., PhDr. B. V. a JUDr. M. O. Z ustálené judikatury ovšem vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a svůj závěr o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily (str. 45-47 rozsudku krajského soudu, str. 17-19 rozsudku vrchního soudu). Z ústavněprávního hlediska nebylo možno v tomto ohledu obecným soudům nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Tvrzeným extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními se ostatně zabýval i Nejvyšší soud (str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu), který rovněž dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovatelem uplatněných námitek. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že nálezy, na něž stěžovatel odkazoval, nebylo možno na projednávanou věc aplikovat, neboť byly vydány za zcela odlišných skutkových okolností.
K námitkám směřujícím vůči výroku o trestu Ústavní soud předesílá, že se jedná o oblast, do níž zasahuje zcela výjimečně. Ústavní soud již v minulosti v této souvislosti konstatoval, že při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné (čl. 90 Ústavy České republiky); Ústavnímu soudu by příslušelo do kompetence obecných soudů zasáhnout pouze za situace, kdyby byla vyváženost v rozhodování, co do naplnění cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních, zcela extrémním způsobem porušena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 243/03, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, usnesení č. 17, str. 395 a násl.). V projednávané věci vrchní soud zohlednil délku trestního řízení, jíž považoval za nepřiměřenou, jakož i další relevantní okolnosti, při úvaze o výši trestu odnětí svobody, který stanovil při samé dolní hranici zákonné sazby (str. 21 rozsudku vrchního soudu). Rovněž pro uložení trestu zákazu činnosti byly splněny veškeré zákonné podmínky (§49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona). Námitkou porušení zásady zákazu reformatio in peius se Ústavní soud nemohl, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, meritorně zabývat, neboť stěžovatel ji poprvé vznesl až v řízení před Ústavním soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 19, nález č. 111, str. 79 a násl.). Ani ve vztahu k výroku o trestu tedy Ústavní soud žádné pochybení, mající za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal.
Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel v ústavní stížnosti v převážné části pouze zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu