ECLI:CZ:US:2010:4.US.807.10.1
sp. zn. IV. ÚS 807/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci navrhovatele M. A., právně zastoupeného advokátem Mgr. Markem Čechovským, Václavské náměstí 21, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 43 Nt 2040/2009 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 44 To 670/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 3. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto tak, že v souladu s ustanovením §73 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") se nepřijímá nabídka záruky MUDr., JUDr. K. B., Csc., a M. A., matky obviněného, za jeho další chování. Stejně tak nebyla v souladu s ustanovením §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. přijata peněžitá záruka nabídnutá ve výši 2.500.000,- Kč matkou obviněného. Dále byla zamítnuta též žádost obviněného podle ustanovení §72 odst. 3 tr. ř. o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy se vůbec nezabývaly tím, zda trvá důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti obviněných. Napadená usnesení nesplňují požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění, neboť jsou toliko povšechná a obecná. Podle názoru stěžovatele jsou orgány činné v trestním řízení povinny odůvodnit obavu, zda v případě propuštění z vazby se bude obviněný i nadále skrývat, zejména pobytem v zahraničí, aby se tak vyhnul stíhání a případnému trestu. Již samotné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno výhradně na základě výpovědi obviněného T. T., který je osobou krajně nevěrohodnou, pobývající dlouhodobě ve vazební věznici z důvodu podezření ze spáchání trestného činu vraždy. V napadeném usnesení sice orgány činné v trestním řízení zmiňují i další důkazy, ovšem tyto odkazy jsou pro obhajobu fakticky nepřezkoumatelné, neboť nebylo dosud umožněno nahlédnutí do spisu. Stěžovatel se ve svém návrhu věnuje relativně podrobně otázce věrohodnosti svědka T. T. a podmínkám, za nichž lze omezit osobní svobodu jednotlivce. Vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být vazba nařízena. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že pouhá hrozba vysokým trestem nemůže odůvodnit trvání vazby. Vazební důvody podle jeho náhledu nejsou dány. Stěžovatel byl minimálně dva měsíce před svým zadržením a vzetím do vazby prokazatelně seznámen s tím, že je podezříván z účasti na vraždě dvou osob a přes to neuprchl a ani se neskrýval. Stěžovatel má v České republice fakticky veškeré rodinné a sociální zázemí a je řádným studentem vysoké školy. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel též v nepřijetí a neodůvodnění nabídnuté finanční záruky ve výši 2.500.000,- Kč. Stěžovatel má velmi silnou vazbu na svoji matku a profesora B. K., kteří se za něj zaručili.
V souvislosti s výše uvedeným odkázal stěžovatel jak na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. Letellier proti Francii, Jecius proti Litvě) a Ústavního soudu (III. ÚS 103/99, I ÚS 603/07, II. 897/08, IV. ÚS 226/05, III. ÚS 566/03, I. ÚS 603/07, III. ÚS 612/06, II. ÚS 897/08).
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Z výše uvedeného pohledu je pak také třeba nahlížet na rozhodnutí obecných soudů o nepřijetí nabídnuté peněžní záruky. Její přijetí soudem není povinné, stejně tak jako určení její případné výše. V každém konkrétním případě je na úvaze soudu, zda lze nabídnutou peněžitou záruku s ohledem na konkrétní okolnosti případu považovat za dostatečnou, případně zda ji v tom kterém případě lze vůbec poskytnout. Dle náhledu Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že se soudy vznesenými námitkami stěžovatele zabývaly a uvedly důvody, pro které nelze peněžní záruku přijmout. Výše uvedené pak lze aplikovat též na nabídnutou záruku ze strany matky a vysokoškolského profesora. Posouzení navržených záruk obecnými soudy tak nelze považovat za protiústavní.
V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby tak musí obecné soudy zkoumat především tu skutečnost, zda nedošlo k nějaké změně ve skutkových okolnostech případu, které by odůvodňovaly propuštění obviněného na svobodu. Obecným soudům je ostatně tato povinnost uložena i bez ohledu na podání žádosti o propuštění z vazby. Dle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy důvodností vazby řádně zabývaly. Z napadeného rozhodnutí obvodního soudu je zřejmé, že při rozhodování o návrhu byl slyšen nejen stěžovatel, ale též osoby nabízející záruku za jeho další chování. Dle náhledu obvodního soudu nedošlo k žádné změně skutkových okolností, které by mohly mít vliv na posuzování důvodnosti vazby stěžovatele, který se soustřeďuje především na rozporování výpovědi T. T. Další skutečností, kterou vzal obecný soud v potaz při rozhodování o důvodnosti vazby je závažnost spáchaného skutku, pro který je stěžovatel stíhán.
Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že samotná hrozba vysokým trestem nepostačuje k odůvodnění vazby, je třeba mu dát za pravdu. Nicméně hrozba vysokým trestem byla pouze jedním z důvodů pro uložení vazby. Z odůvodnění je zřejmé, že za zásadní považuje soud především svědectví T. T. Hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Obecné soudy tedy musí ve svém rozhodnutí uvést konkrétní skutečnosti, které by ukazovaly na to, že v případě viny lze očekávat odsouzení právě ve zmíněné výši. Obvodní soud ve svém odůvodnění uvedl, že trestný čin, pro který je stěžovatel stíhán, je mimořádné závažnosti, přihlédl k motivaci pachatele a způsobu provedení. Nepřehlédnutelné jsou v té souvislosti též fatální následky, tj. smrt a těžká újma na zdraví. Soud rovněž provedl úvahu o trestu v tom smyslu, že stěžovateli hrozí trest odnětí svobody od 12 - 15 let nebo trest výjimečný.
Dle náhledu Ústavního soudu tak obecné soudy při posuzování žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a jeho dalších návrzích nevybočily z mezí ústavnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu