ECLI:CZ:US:2011:1.US.1047.11.1
sp. zn. I. ÚS 1047/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r.o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2011 č. j. 116 EC 218/2009-65, spojené s návrhem na zrušení ust. §202 odst. 2 o. s. ř., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 4. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení výroku IV. v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatelka brojila proti uplatnění tzv. moderačního práva soudem dle ust. §150 o. s. ř., neboť jí měla být přiznána alespoň částečná náhrada nákladů řízení, když byla v převážné části úspěšná. Dle tvrzení stěžovatelky ji dále obecný soud před vynesením rozhodnutí ve věci nepoučil o svém záměru aplikovat při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení ust. §150 o. s. ř., čímž jí znemožnil se k této otázce vyjádřit Zároveň stěžovatelka navrhla zrušení ust. §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 686,36 Kč s příslušným úrokem z prodlení z této částky a zároveň zastavil řízení ohledně části nároku na úhradu jistiny a žalobu v části, jíž se stěžovatelka domáhala příslušných úroků z částky 321,61 Kč, zamítl. Při rozhodování o nákladech řízení okresní soud zohlednil okolnosti případu, kdy na straně žalovaného došlo k realizaci úhrady pohledávky již před podáním žaloby, a proto aplikoval ust. §150 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2000 Kč [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění do 30. 6. 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a obdobně i rozhodnutí ve věcech IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, je ta osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak dříve uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Za extrémní rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu nelze podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat přesto, že soud o záměru aplikovat ust. 150 o. s. ř. stěžovatelku neinformoval. Nicméně vzhledem ke všem okolnostem napadeného případu [tj. s ohledem na to, že žalovaný již dříve částečně předmětnou pohledávku uhradil, a to téměř před třemi lety před podáním stěžovatelčiny žaloby, uplatněné navíc téměř po čtyřech letech od vzniku povinnosti zaplatit dlužné jízdné a přirážku k němu. V důsledku této dřívější úhrady stěžovatelka částečně vzala svou žalobu zpět. Tím spíše (argument a fortiori) jde o bagatelní věc, stěží schopnou představovat zásah do základních práv], dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí je i přes jistou stručnost z hlediska ústavnosti přijatelné a rozhodně nelze vytýkaný problém přesunout do ústavně právní roviny. V opačném případě by se ochrana poskytovaná Ústavním soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Je totiž třeba vidět, že soud na jím zjištěný skutkový stav aplikoval přiléhavě, nikoliv libovolně zvolenou právní normu. Nebyla-li shledána v činnosti soudu libovůle, není dán prostor pro zásah Ústavního soudu, a to s přihlédnutím k bagatelnosti částky.
Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek musí přisvědčit názoru, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 597/10).
Proto Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu). Rovněž pak musel odmítnout návrh na zrušení předmětného ustanovení o. s. ř., který stěžovatel s ústavní stížností spojil a který ve vztahu k ní má toliko akcesorickou povahu a sleduje tedy její osud (podobně viz usnesení 4. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 1023/08 a usnesení ze dne 4. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3177/09).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj