ECLI:CZ:US:2011:2.US.92.11.1
sp. zn. II. ÚS 92/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. J. V., zastoupeného JUDr. Mariánem Bacákem, advokátem, se sídlem ve Snině, Slovensko, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2557/2009-462 ze dne 9. prosince 2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 236/2008-360 ze dne 28. listopadu 2008, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 31 Cm 27/1996-324 ze dne 7. února 2008, spojené s návrhem na přednostní projednání a s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OSPAP a. s., se sídlem K Hrušovu 292/4, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podaným telefaxem a k poštovní přepravě dne 10. ledna 2011, označeným "sťažnosť proti porušovaniu základných práv a slobôd", a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 21. února 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a dále přiznání finančního zadostiučinění ve výši 250.000 Kč. Z uvedených rozhodnutí byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 832.019 Kč s příslušenstvím z titulu kupní smlouvy mezi vedlejší účastnicí řízení a Polnohospodárským družstvem "Makovica" v Pčolinné a následné smlouvy o postoupení pohledávky, mezi posledně uvedeným a stěžovatelem. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily obchodní zvyklosti mezi stranami a převzetí a potvrzení příjmu vagónových zásilek, nákladových listů a zaslaných faktur, jakož i jiných důkazů. To má dokazovat arbitrárnost jejich postupu při vydávání meritorních rozhodnutí, což stěžovatel opakovaně namítal. Obecné soudy tedy řádně nevyložily, jak hodnotily provedené důkazy a proč některé navržené důkazy neprovedly, protože při jejich provedení a vyhodnocení mohl být jiný výsledek.
3. Stěžovatel rekapituluje, že šlo o dodávku určitého množství PE sáčků, která byla tak jako i v předchozích případech (spolupráce se datovala od roku 1985) dojednána ústně, a jež byla také skutečně dodána po železnici. Vedlejší účastnice řízení při následném jednání o této věci svůj závazek uznala, neboť jej nezpochybnila. Má tedy zato, že mezi dodavatelem a odběratelem byla uzavřena řádná kupní smlouva v režimu obchodního zákoníku. Pokud se obecné soudy rozhodly posuzovat věc právně jinak, tedy aplikovat institut bezdůvodného obohacení, měly vycházet ze čtyřleté promlčecí doby, k níž v případě obchodních závazkových vztahů dospěly obecné soudy ve své dřívější rozhodovací činnosti.
4. Dále stěžovatel považuje za nepřípustné, aby soudní řízení trvalo šestnáct let. Průtahy v řízení podle stěžovatele evidentně dokumentuje i doručování usnesení dovolacího soudu, jež bylo doručeno téměř rok po vydání.
5. Současně s ústavní stížností byl podán návrh na přednostní projednání. Důvody pro takový postup spatřuje stěžovatel v tom, že se ústavní stížnost týká porušení práva na soudní ochranu ve věci, kde řízení začalo v roce 1996. Pokud má tedy mít rozhodnutí Ústavního soudu reálný účinek v řízeních, kde je namítáno porušení základního práva na soudní ochranu, může se tak stát podle stěžovatele jen promptním projednáním stížnosti.
6. Konečně stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši nákladů právního zastoupení. Tento návrh nebyl odůvodněn vůbec nijak.
7. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížnosti věcně, je vždy povinen přezkoumat, zda jsou k tomu splněny všechny procesní předpoklady.
8. Vedle návrhu na zrušení napadených rozhodnutí se stěžovatel domáhá i přiznání dostatečného zadostiučinění ve výši 250.000 Kč. S ohledem na původ stěžovatele a na označení návrhu je zřejmé, že se tím domáhá nároku, o němž je možné rozhodnout podle §56 odst. 4 zákona č. 38/1993 Z. z., o organizácii Ústavného súdu Slovenskej republiky o konaní pred ním a o postavení jeho sudcov, ve znění pozdějších předpisů, tedy v řízení o "sťažnostiach fyzických osôb a právnických osob" vedených před Ústavním soudem Slovenské republiky. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), však žádnou takovou pravomoc Ústavnímu soudu nepřiznává. O tom ostatně mohl a měl podle §35p zákona o advokacii přiměřeně poučit konzultant hostujícího evropského advokáta, který v daném případě zastupuje stěžovatele.
9. Návrh na přiznání přiměřeného zadostiučinění byl tedy odmítnut podle §43 odst. 1 písm. d) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
10. Pokud jde o námitku neúměrné délky řízení je třeba s ohledem na absenci přesnějšího vymezení rozhodné doby uvést, že pokud měl stěžovatel v průběhu řízení od 1. července 2004 za to, že dochází k průtahům, měl k dispozici procesní prostředek k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy, a to návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Z argumentace stěžovatele však nevyplývá, že by jej využil. Především je ale třeba uvést, že s účinností od 1. března 2009 byla zákonem č. 41/2009 Sb., do právního řádu zakotvena možnost domáhat se náhrady škody pro nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stěžovatel přitom netvrdí, že by využil před podáním ústavní stížnosti alespoň tohoto zákonného prostředku nápravy. Z obou důvodů je, s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, námitka průtahů v řízení nepřípustná. Ústavní soud jen pro úplnost podotýká, že ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, není důvodem pro zrušení vydaných rozhodnutí (viz sp. zn. I. ÚS 585/04, N 143/38 SbNU 117; III. ÚS 70/97, N 96/08 SbNU 375; aj.).
11. Pokud jde o vlastní ústavní stížnost, resp. zbývající námitky proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, je třeba připomenout, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto také sama skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Právo na soudní a jinou právní ochranu totiž rozhodně nelze vykládat tak, že zaručuje úspěch v soudním řízení (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175). Nesprávná aplikace podústavního práva má tedy za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Úkolem Ústavního soudu tedy není a nemůže být "pouhý" přezkum skutkových a právních závěrů obecných soudů, resp. jim předcházející hodnocení provedených důkazů, a to i kdyby se nimi sám neztotožňoval.
12. V posuzovaném případě dospěly obecné soudy prvního a druhého stupně shodně k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi vedlejší účastnicí a právním předchůdcem stěžovatele vznikla kupní smlouva. Nebylo totiž prokázáno, že by v daném případě došlo k dohodě o předmětu plnění a tudíž ani ohledně kupní ceny. Stručně řečeno, šlo o to, že právní předchůdce dodal vedlejší účastnici řízení jiné zboží a to ještě v jiném termínu, než jak bylo písemně objednáno. Zejména soud prvního stupně pak na pozadí provedených důkazů přesvědčivě vyložil, proč nemá za prokázáno, že by došlo k ústní smlouvě, která by nahradila písemnou objednávku vedlejší účastnice řízení.
13. Ve vztahu k související úvaze o možném bezdůvodném obohacení dospěly oba obecné soudy shodně k závěru, že vedlejší účastnice řízení zboží nikdy nepřijala, resp. nikdy s ním nenakládala jako s vlastním a uvedené zboží toliko skladovala. Nebylo tedy shledáno, že by se vedlejší účastnice řízení obohatila na úkor stěžovatele, neboť zboží nepřijala a v době rozhodování jej ani nedržela. Nebyl tedy shledán prostor pro vyhovění žalobě. Dovolací soud pak k dovolání stěžovatele neshledal, že by uvedené závěry obecných soudů nižších stupňů byly v rozporu s hmotným právem.
14. Závěry obecných soudů učiněné v projednávané věci nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Argumentace ustálenou judikaturou ohledně délky promlčecí doby je pak irelevantní s ohledem na to, že tato otázka nebyla v řízení vůbec nastolena.
15. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl bez přítomnosti účastníků a to v části týkající se návrhu na přiznání přiměřeného zadostiučinění jako návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, tedy podle §43 odst. 1 písm. d) zákona. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
16. Návrh na přiznání nákladů řízení právního zastupování v řízení před Ústavním soudem, neboť tento návrh má ve smyslu dikce ustanovení §83 odst. 1 zákona ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu