ECLI:CZ:US:2011:3.US.1136.11.1
sp. zn. III. ÚS 1136/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem v Brně, Minská 38, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2008, č. j. 9 Cmo 187/2008-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jejího "základního práva na legitimní očekávání výsledku sporu".
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 25. 8. 2005, č. j. 3 Cm 44/2005-44, v části výroku ve věci samé, jímž Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 26. 1. 2005, č. j. 3 Sm 398/2004-13, ohledně částky 275 000 Kč, tak, že směnečný platební rozkaz v této části zrušil.
Stěžovatelka má za to, že Vrchní soud v Olomouci výsledek odvolacího řízení založil toliko na nespolehlivé svědecké výpovědi J. T. V ústavní stížnosti namítá, že jmenovaný svědek uvedl, že byl přítomen platbě dlužné částky žalovaným (vedlejším účastníkem) nikoli žalující stěžovatelce, nýbrž PhDr. M. S., což by bylo z hlediska zániku závazku irelevantní. Dále odvolacímu soudu vytýká, že s existencí "originálu" předmětné směnky, která je zařazena v procesním spisu, ačkoli měla být podle vedlejšího účastníka po úhradě dluhu zničena, se vypořádal pouhou spekulací, že PhDr. M. S. zničil jen její kopii. Uvedené vysvětlení, dovozuje dále stěžovatelka, jde nad rámec námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, jakož i odvolání vedlejšího účastníka. Stěžovatelka posléze uzavírá, že se "po celou dobu řízení snažila znevěrohodnit svědka T. i jeho výpověď", v důsledku čehož považuje za věcně neudržitelný závěr odvolacího soudu, že "svědka neznevěrohodnila dostatečně".
Stěžovatelka v dovolání proti tomuto rozsudku namítala, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.); Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.) a rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009, dovolání zamítl; vycházel z toho, že dovolání bylo v dané věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovodil však, že není důvodné.
Tato okolnost (jak je vyloženo dále) je pro posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti rozhodující.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatelka určila okruh rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 téhož zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, pakliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku vyňato; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další). Tomu pak zásadně odpovídá, že nebylo-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo v dané věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě vyloženým deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Právě tak je tomu v dané věci; stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu sice zmínila, v ústavní stížnosti jej však kritice nepodrobila (její námitky proti němu zásadně nesměřují), a - především - nezahrnula je do jejího petitu (nenavrhla, aby bylo zrušeno). S doručením rozsudku dovolacího soudu (dne 14. 2. 2011) zjevně spojila pouze úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržela zákonem stanovenou lhůtu. Požadavek zrušit předchozí rozhodnutí obecného soudu stěžovatelka výslovně směřovala jen k rozsudku soudu odvolacího.
Rozhodnutí dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatelka musela uchýlit (ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) obligatorně (dovolání bylo objektivně přípustné), zahrnuje ostatně i (komplexní a vyčerpávající) hodnocení těch námitek, jež vtělila posléze do ústavní stížnosti.
Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Jelikož stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu neoponovala, pak opětovným předložením námitek, jež dříve tomuto soudu adresovala (aniž by jeho závěry podrobila ústavněprávní kritice), dala srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předložila Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení. Ani případné pozdější "rozšíření" ústavní stížnosti by nemohlo přinést jiné hodnocení, pakliže by se tak nestalo ve lhůtě k jejímu podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Za zaznamenání zde pak stojí, že ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena osobně až v poslední den lhůty k jejímu podání podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (dne 15. 4. 2011), v důsledku čehož nebylo možné stěžovatelku ani efektivně vyzvat k rozšíření petitu tak, aby zahrnoval též rozsudek dovolacího soudu.
Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu] soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovatelce připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj