ECLI:CZ:US:2011:3.US.2141.11.1
sp. zn. III. ÚS 2141/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1/ P. C. a 2/ Politické strany Volte Pravý Blok - stranu za snadnou a rychlou ODVOLATELNOST politiků a státních úředníků PŘÍMO OBČANY, za NÍZKÉ daně, VYROVNANÝ rozpočet, MINIMALIZACI byrokracie, SPRAVEDLIVOU a NEZKORUMPOVANOU policii a justici, REFERENDA a PŘÍMOU demokracii WWW.CIBULKA.NET, kandidující s nejlepším protikriminálním programem PŘÍMÉ demokracie a hlubokého národního, duchovního a mravního obrození VY NEVĚŘÍTE POLITIKŮM A JEJICH NOVINÁŘŮM? NO KONEČNĚ! VĚŘME SAMI SOBĚ!!! - ale i s mnoha dalšími DŮVODY, proč bychom měli jít tentokrát VŠICHNI K VOLBÁM, ale - pokud nechceme být ZNOVU obelháni, podvedeni a okradeni - NEVOLIT ŽÁDNOU PARLAMENTNÍ TUNEL - STRANU vládnoucí (post) komunistické RUSKO - ČESKÉ totalitní FÍZLOKRACIE a jejich likvidační protinárodní politiku ČÍM HŮŘE, TÍM LÉPE!!! - jenž žádá o volební podporu VŠECHNY ČESKÉ OBČANY a daňové poplatníky, kteří chtějí změnit dnešní kriminální poměry, jejichž jsme všichni obětí, v jejich pravý opak! V BOJI MEZI DOBREM A ZLEM, PRAVDOU A LŽÍ, NELZE BÝT NEUTRÁLNÍ A PŘESTO ZŮSTAT SLUŠNÝ!!! Proto děkujeme za Vaši podporu!!! Nevěříte-li na pokoru u popravčí káry, zdá-li se vám naše kandidátka málo dokonalá nebo postrádáte-li na ní zástupce své obce nebo města a přitom MÁTE ODVAHU v této válce Lidí Dobra s vládnoucími Lidmi Zla povstat z jimi naordinovaného občanského bezvědomí, kterým nás ničí a dnešní DEMOKRATURU, SKRYTOU TOTALITU a OTROKÁŘSTVÍ VYŠŠÍHO ŘÁDU zásadním způsobem změnit, KANDIDUJTE ZA NÁS!!!, se sídlem v Praze - Holešovicích, Janovského 15, zastoupených Mgr. Janem Horkým, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Laubova 8, proti: 1/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, č. j. 4 Nd 322/2010-192, 2/ usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011, č. j. 3 Co 114/2010-197, 3/ usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, č. j. Ncp 3098/2008-37, 4/ usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, č. j. Ncp 3098/2008-33, a 5/ usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, č. j. 32 C 155/2009-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 17, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2011, č. j. 3 Co 114/2010-197, rozhodl, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, č. j. 32 C 155/2009-116, se mění tak, že stěžovateli 1/ se přiznává osvobození od soudních poplatků přesahujících částku 5 000 Kč, a v rozsahu, v němž nebylo stěžovateli 2/ přiznáno osvobození od soudních poplatků, se toto usnesení potvrzuje.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2010, č. j. 4 Nd 322/2010-192, rozhodl, že soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Romana Vostrejšová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Co 114/2010.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2009, č. j. Ncp 3098/2008-33, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věcí vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 15/2008, jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2009, č. j. Ncp 3098/2008-37, s poukazem na §164 a §167 odst. 2 o. s. ř. opravil.
V ústavní stížnosti stěžovatelé oponují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010 námitkou, že stěžovatel 2/ "se stal stranou sporu na základě předchozího zavádějícího poučení soudu", v důsledku čehož je "nepřípadné", pakliže "následně" soudy poukazují na to, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a dovozují odtud nedostatek předpokladů pro osvobození od soudních poplatků.
Výhrady uplatňují stěžovatelé též vůči konstatování soudů, že stěžovatel 1/ není "nemajetný", neboť je likvidátorem a společníkem Nezávislého informačního a tiskového centra na podporu demokratických iniciativ, s.r.o. v likvidaci se základním kapitálem 100 000,- Kč. Podle stěžovatelů jde jen o formální údaj, který postrádá vypovídací hodnotu o výši "disponibilních zdrojů".
Namítají, že Vrchní soud v Praze neodůvodnil, proč přiznal stěžovateli 1/ osvobození od soudních poplatků přesahujících částku 5 000 Kč a nestanovil částku jinou (např. "4 000 Kč" nebo "6 000 Kč"), a připomínají, že Městský soud v Praze v usnesení ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 C 155/2009, předznačil, že stěžovatelé "zřejmě splňují podmínky pro osvobození od soudních poplatků".
Stěžovatelé dovozují, že jim obecné soudy neposkytly procesní poučení podle §18 a §30 odst. 1 o. s. ř., a ani nevyhověly jejich opakovaným žádostem, aby jim byl ustanoven zástupce z řad advokátů, což způsobilo, že byli "po dlouhou dobu zmateni a v omylu stran toho, pod kterou spisovou značkou je ta která z jejich původních právních věcí příslušnými soudy vedena a projednávána". Uvedené "negativně ovlivnilo jejich další procesní postup" a zasáhlo do jejich ústavně zaručených práv.
Dále stěžovatelé namítají podjatost soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Romany Vostrejšové z důvodu jejího členství v KSČ, které dokládá "naprostý antagonismus" jejích názorů a postojů ke stěžovatelům.
Posléze dovozují, že rozdělování nápadu u Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu neodpovídá ústavněprávním požadavkům na určení složení senátů na základě jednotlivcem svévolně neovlivnitelných, objektivních, předvídatelných a transparentních pravidel.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti - v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010 - je námitka stěžovatelů, že rozhodující soudy pochybily v rámci výkladu a aplikace občanského soudního řádu.
V prvé řadě - v rozhodných souvislostech - je namístě připomenout, že k posuzování návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98, II. ÚS 1619/08) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle §138 odst. 1 o. s. ř. neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnil. Výklad a aplikaci ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy založené na tzv. relativně neurčitém pojmu (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Nic takového v dané věci dovodit nelze; ústavní stížností stěžovatelé toliko pokračují v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovali již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekávají, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - ve výše vyloženém smyslu - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají odpovídající zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami, vznesenými stěžovatelem co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů. Ani v celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace §138 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež závěr o aplikační libovůli k dispozici není. Není spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí možného uvážení, jež ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. předjímá.
Otázkou vztahu stěžovatele 1/ k výše specifikované společnosti z hlediska osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud zabýval již kupř. v usnesení ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2145/10, a na zde formulované závěry - též z hlediska funkční vazby mezi §138 odst. 1 o. s. ř. a §30 odst. 1 o. s. ř. - postačí již jen odkázat, a diskuse, proč soud předmětné osvobození stanovil právě od částky 5 000 Kč, postrádá ústavněprávní rozměr očividně. Co do námitky, že stěžovatel 2/ "se stal stranou sporu na základě předchozího zavádějícího poučení soudu", lze připomenout, že případné zpětvzetí žaloby zůstává v jeho procesní dispozici; přitom není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 41/95, I. ÚS 56/95, I. ÚS 338/97, I. ÚS 467/04, a z judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 697/97, 29 Cdo 2494/99, 30 Cdo 1634/2000, 29 Odo 227/2002). Namítají-li stěžovatelé, že k žádosti podle §30 odst. 1 o. s. ř. jim soudy zástupce neustanovily, míjí tím předmět ústavní stížností napadených rozhodnutí. V souvislosti s namítanou podjatostí jmenované soudkyně Vrchního soudu v Praze se patří zdůraznit, že členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem (srov. sp. zn. III. ÚS 2336/08, IV. ÚS 682/09, III. ÚS 536/11), a takové relevantní skutečnosti stěžovatelé zmínkou o předpokládaných názorových protichůdnostech neuplatnili. Efektivní relevanci postrádají konečně i výtky, kterými stěžovatelé oponují rozvrh práce Městského soudu v Praze, pakliže nedokládají, že v dané věci jeho uplatnění mohlo vést k odstranění překážky, "aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely výběr soudců ad hoc" (jak uvádějí v bodu h/ ústavní stížnosti).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části ústavní stížnosti stěžovatelů, jež směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010.
Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že z vyžádaných doručenek vyplynulo, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, č. j. 4 Nd 322/2010-192, bylo stěžovatelům doručeno dne 21. 1. 2011, resp. 26. 1. 2011, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, č. j. Ncp 3098/2008-33, a ze dne 3. 11. 2009, č. j. Ncp 3098/2008-37, byla doručena dne 30. 3. 2009, resp. 3. 12. 2009.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Byla-li ústavní stížnost podána až 22. 7. 2011, stalo se tak zjevně po jejím uplynutí. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu