ECLI:CZ:US:2011:3.US.872.11.1
sp. zn. III. ÚS 872/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ R. P. a 2/ G. S., roz. P., zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bolzanova 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010, č.j. 19 Co 458/2010-355, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 5. 2010, č.j. 9 C 347/95-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a ustanovení čl. 11 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v jejich restituční věci.
Shora identifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se s poukazem na zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") domáhali, aby byla žalovaným 1/ České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 2/ Hlavnímu městu Praha uložena povinnost vydat nemovitosti, v žalobě označené, a Městský soud v Praze rovněž napadeným rozsudkem toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily tak, že stěžovatelé výzvu k vydání věci adresovali Úřadu městské části Praha 6 a Magistrátu hlavního města Prahy, a nikoli tehdejšímu vlastníkovi, kterým byla Česká republika, popřípadě "faktickému držiteli" Fondu dětí a mládeže.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy se soustředily k "formální stránce věci" a nedocenily, že v době podání výzvy, tj. k 26. 4. 1995, nebylo vůbec zřejmé, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí a kdo jejich držitelem, a teprve o mnoho let později jsou vytvářeny právní konstrukce, jež jsou předmětem i jiných soudních sporů ohledně dotčených nemovitostí, a "které jsou pak vykládány" v jejich neprospěch. Zdůrazňují, že Fond dětí a mládeže ve specifikovaný den již "faktickým držitelem" nebyl, neboť byly smlouvou ze dne 13. 9. 1990 - byť neplatnou - předány Obvodnímu národnímu výboru Praha 6, a ten je "následně ... držel". Stěžovatelé připomínají, že katastrální úřad později zapsal vlastnické právo Hlavního města Prahy k předmětným nemovitostem, a to k žádosti Městské části Praha 6 ze dne 18. 7. 2001 odůvodněné poukazem na nabytí vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. Obecné soudy se tedy podle stěžovatelů dopustily "přepjatého formalismu".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jejž stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají v podstatě) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §1 odst. 1, §5 odst. 2 a 4 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jež v dané věci obecné soudy uplatnily.
Ústavní soud je názoru, že je spolehlivě dovodit nelze.
Co do interpretace podmínek, jež podle uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. brání restitučnímu nároku v podobě vydání věci, vycházely obecné soudy z ustálených výkladových zásad, což stěžovatelům připomenuly.
Námitkám stěžovatelů, že stran výběru adresáta výzvy podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze postupovat "přepjatě formalisticky", v obecné rovině není důvod upírat validitu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 177/95, N 115/6 SbNU 329).
Na druhé straně ovšem nelze zcela ignorovat smysl restituční výzvy k vydání věci; jejím dojitím konkrétnímu subjektu se zakládá právní vztah, v jehož rámci - a to právě v něm - se může realizovat restituční (vlastnické) nabytí věci oprávněnou osobou.
Z ústavněprávního hlediska je pak určující, že obecné soudy ústavněprávně konformním způsobem přijaly závěr, že v rozhodném období se předmětné nemovitosti nacházely v trvalém bezplatném užívání nestátní organizace, kterou byl Svaz mládeže, resp. později Fond dětí a mládeže. V souvislosti se zápisem v katastru nemovitostí není bez významu, že obsahoval též údaj o vlastnictví České republiky ("ČR"), přičemž v případě pochybností (a to rovněž s přihlédnutím k obecně uznávané zásadě vigilantibus iura scripta sunt, srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08, III. ÚS 2461/09, III. ÚS 744/10 nebo III. ÚS 3531/10) byl k dispozici i postup tkvící v tom, že oprávněná osoba adresuje výzvu podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. více subjektům, čehož si stěžovatelé byli vědomi (k vydání nemovitostí vyzvali Úřad městské části Praha 6 i Magistrát hlavního města Prahy). Že význam zápisu v katastru nemovitostí, který nadto ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nepodléhal zásadě materiální publicity (srov. zápisy v katastru provedené ode dne nabytí účinnosti zákona č. 265/1992 Sb., t.j. ode dne 1. 1. 1993), není neomezený, nýbrž je třeba hodnotit platné právní poměry (včetně oprávněnosti držby), dovodil Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 801/06. Absolutní neplatnost dohody o zániku práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem ze dne 13. 9. 1990, která vyloučila jejich přechod na obec podle §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v rozhodném znění (z důvodu trvalého užívání nemovitostí jinou než státní organizací), nezpochybňují ani stěžovatelé. Ústavněprávní relevanci nelze přikládat zjištěním ohledně postupu katastrálního úřadu, jenž později zapsal vlastnické právo Hlavního města Prahy k předmětným nemovitostem, a to tím spíše, že doposud není skončeno řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 97/2008, v jehož rámci se žalující Česká republika - Ministerstvo financí domáhá proti žalovanému Hlavnímu městu Praha určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí (procesní spis, č.l. 201, a infoSoud).
Nelze nevidět, že oponenturu "formalistického přístupu" stěžovatelé uplatňují převážně v obecné poloze, vymezením se proti výsledku řízení. Neúspěch založený neunesením břemene správné identifikace povinné osoby není možné - bez dalšího - s tím "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud v minulosti vícekrát vyslovil, ztotožňovat, neboť "správná" výzva je pro uplatněné restituční nároky hmotněprávně podstatná (viz výše).
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu