ECLI:CZ:US:2011:4.US.1036.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1036/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky L support s.r.o., se sídlem v Praze 4, Růženínská 904/7, zastoupené JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Růženínská 904, směřující proti usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 9 EC 143/2010-39 ze dne 30. března 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na ochranu vlastnictví, na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Nymburce v záhlaví citovaným rozhodnutím na základě žaloby stěžovatelky uložil žalované I. P. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 1022,- Kč (výrok I.) a náklady řízení ve výši 3.420,- Kč (výrok II.).
Ačkoli stěžovatelka navrhuje zrušit v záhlaví citované rozhodnutí jako celek, z její argumentace je zřejmé, že brojí pouze proti jeho výroku II., který se týká nákladů řízení. Tomu také odpovídá odůvodnění tohoto usnesení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odměna, na kterou měla nárok, byla nesprávnou aplikací ustanovení procesního předpisu chybně snížena za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna měla být počítána dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a s tím také stěžovatelka při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci s advokátkou počítala. Navíc, v důsledku toho, že soud použil naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria složitosti (jednoduchosti) věci paradoxně majetková újma stěžovatelce, nikoliv žalovanému delikventu, porušujícímu ustanovení přepravního řádu. Samotná délka řízení v projednávaném případě výrazně přesáhla dobu běžnou pro tento typ sporů, a nelze ji proto považovat za okolnost odůvodňující aplikací §151 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle stěžovatelky nelze pominout ani fakt, že žalovaná se k žalobě nevyjádřila a nepředložila ani žádné důkazy, které by mimořádný postup pro aplikaci snížené náhrady nákladů řízení zdůvodňovaly. Postup soudu shledává stěžovatelka též za rozporný se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 201/2008 ze dne 15. 10. 2008 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1980/08. Soud navíc rozhodl s přepjatým formalismem, zcela nepředvídatelným způsobem, jeho rozhodnutí je nedostatečně zdůvodněné, vykazující prvky svévole. Konečně soud opomněl poskytnout stěžovatelce prostor pro účinné uplatňování jejích tvrzení, námitek a argumentů, které by mohly ovlivnit rozhodnutí soudu a se kterými se soud musí ve svém rozhodnutí vypořádat. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí, resp. výrok, proti kterému stěžovatelka fakticky brojí, z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod. Vzal přitom v úvahu charakter projednávané věci, v níž nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v občanskoprávním sporu o zaplacení částky 1.022,- Kč. Obdobně jako ve srovnatelném případě, o němž rozhodoval Ústavní soud pod sp. zn. II. ÚS 3409/10, dospěl Ústavní soud k závěru, že Okresní soud v Nymburce sice pochybil při výběru právního předpisu pro stanovení výše odměny advokáta, když s největší pravděpodobností zcela pominul existenci stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 201/2008 ze dne 15. 10. 2008, avšak toto pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí těchto soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 547/11). Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta - zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor - krom toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), bylo rozhodováno v bagatelním sporu, přičemž shodný přívlastek platí i pro výši nákladů řízení, která měla být stěžovatelce dle jejího přesvědčení přiznána.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. II. ÚS 2538/09, sp. zn. III. ÚS 1307/10 nebo sp. zn. II. ÚS 3409/10), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
Obiter dictum lze dokonce připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10 nebo sp. zn. I. ÚS 163/10).
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že soud na stanovení výše odměny advokáta nepoužil správný právní předpis. A to přinejmenším ve vztahu k důvodům, o které postup dle ustanovení §151 odst. 2, věty první za středníkem o. s. ř., opřel. Ve odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí uvedené okolnosti, spočívající ve skutkové i právní jednoduchosti věci, patří mezi ty, které Nejvyšší soud ve výše zmíněném stanovisku sp. zn. Cpjn 201/2008 jako důvod pro postup podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně při rozhodování o nákladech řízení dle §151 odst. 2, věty první za středníkem občanského soudního řádu, vyloučil. Toto pochybení Okresního soudu v Nymburce ale podle přesvědčení Ústavního soudu, obdobně jako v již výše uváděné srovnatelné věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 3409/10, není vzhledem k typu rozhodnutí a jeho významu pro stěžovatelku tak zásadním a není takovým excesem, že by zasahovalo sféru samotných základních práv stěžovatelky a vyžadovalo zásah Ústavního soudu. Náklady řízení za úspěšné bránění práva včetně odměny za právní pomoc jí přiznány byly, jen ne v očekávané výši.
Pro úplnost zbývá dodat, že stěžovatelkou uváděné odkazy na nálezy Ústavního soudu považuje Ústavní soud za nepřípadné.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu