ECLI:CZ:US:2012:2.US.1325.12.1
sp. zn. II. ÚS 1325/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, se sídlem Exekutorský úřad Praha 1, Karlovo nám. 17, 120 00 Praha, zastoupeného Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Divadelní 3/a, 301 00 Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 54 Co 529/2011-45 ze dne 13. ledna 2012, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 26 C 200/2011-29 ze dne 6. září 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavního pořádku následkem nesprávného rozhodování o nákladech řízení.
Z napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím soud prvního stupně zastavil řízení, rozhodl o vrácení soudního poplatku, přičemž o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 11 800 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Své rozhodnutí odůvodnil nalézací soud tím, že vedlejší účastník se domáhal po stěžovateli zaplacení finančního plnění, když v průběhu řízení vzal žalobu zpět s tím, že stěžovatel žalovanou částku dne 3. srpna 2011 zaplatil. Řízení bylo zastaveno dle §96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle §146 odst. 2 o. s. ř. podle zásady zavinění, a proto byly náklady přiznány vedlejšímu účastníkovi jako žalobci.
Proti výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení podal stěžovatel včasné odvolání. Namítl, že soud prvého stupně nezvážil, zda byl návrh žalobce podán důvodně. Stěžovatel zejména namítal, že v řízení nebyl pasivně věcně legitimován. Původně žádal, aby odvolací soud vyslovil neúčinnost zpětvzetí žalobního návrhu, v dalším podání uvedl, že na tomto návrhu nadále netrvá s ohledem na znění §96 odst. 4 o. s. ř. Navrhl, aby v odvolacím řízení bylo prvoinstanční usnesení ve výroku o nákladech řízení změněno a náklady řízení byly přiznány jemu. Městský soud v Praze však s argumentací stěžovatele nesouhlasil a odvolání jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které předestřel argumentaci mající prokázat, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se shora uvedenými ustanoveními Ústavy a Listiny. Vyjádřil své přesvědčení, že aplikace ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. v jeho případě nebyla správná a vyznačovala se určitou mírou svévole ze strany soudů. Vydaná rozhodnutí jsou prý navíc z hlediska požadavků na náležité odůvodnění rozhodování o náhradě nákladů řízení nepřezkoumatelná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně zdůraznil, že prostředky vrátil vedlejšímu účastníkovi ze zcela jiného důvodu, než je uvedený v žalobě, a sice z důvodu, že mu byly prostředky zaslány oprávněným v exekuci sp. zn. 99 EX 11163/09. Protože prý věděl, komu mají být tyto prostředky určeny, "téměř okamžitě" je přeposlal vedlejšímu účastníkovi. V této souvislosti vyzdvihl, že částku nezasílal na základě žaloby, ani výzvy vedlejšího účastníka, ani na základě skutečností uvedených v žalobě, ale z důvodu, že se do jeho sféry dostaly prostředky poslané jiným subjektem určené pro vedlejšího účastníka. Důvodnost žaloby prý nebyla dána ani z procesního hlediska, jak tvrdí Městský soud v Praze v napadeném usnesení. Touto skutečností, i když byla z podání stěžovatele jasně patrná a doložená (výpis z účtu), se soudy ani v jednom z rozhodnutí vůbec nezabývaly, čímž dle stěžovatele porušily jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel podtrhl, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu v oblasti nákladů řízení je třeba v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlížet ke všem okolnostem, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Úkolem obecného soudu proto prý není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, které mohou mít podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
Navíc má stěžovatel za to, že důvodnost žaloby nelze posuzovat toliko čistě formálně z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Při daném výkladu si prý lze představit "zcela absurdní situaci, kdy žalovaný žalovanou částku i při zjevně neopodstatněné žalobě například z opatrnosti nebo, právě jako stěžovatel, z jiného důvodu, než je uveden v žalobě, zaplatí a bude mu uloženo hradit náklady řízení žalobce, který se procesně choval sice po právu (každý má právo obracet se s žalobou na soud), ale zcela bez hmotněprávního opodstatnění". V této spojitosti stěžovatel uvedl, že je-li důvodnost žaloby posuzována pouze z procesního hlediska, může být žalovaný sankcionován i v případě, že žádné zákonné ustanovení neporušil, což je prý v příkrém rozporu s principy zakotvenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a principem legální licence, jakož i s čl. 90 Ústavy. Stěžovatel obecným soudům vytkl, že jejich formalistickým přístupem byla porušena uvedená základní práva právě v jeho případě. Hmotněprávní argumentace stěžovatele nebyla v daném případě vůbec zohledněna, byť ze všech podkladů prý bylo jasně patrné, že je žalován nesprávný subjekt, přičemž zde stěžovatel odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné podotknout, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Na druhém místě připomíná Ústavní soud svoji judikaturu vztahující se k problematice nákladů řízení, v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit eventuální aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť přiznání či nepřiznání práva na jejich náhradu, i když se výsledek tohoto rozhodování může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Námitka stěžovatele, že prostředky vrátil vedlejšímu účastníkovi ze zcela jiného důvodu, než je uvedený v žalobě, a sice z důvodu, že mu byly prostředky zaslány oprávněným v exekuci, nemůže obstát. Pakliže vedlejší účastník jako žalobce opakovaně stěžovatele vyzýval k vrácení finančních prostředků, což stěžovatel učinil až po zahájení soudního řízení (za takových okolností je přitom lhostejné, zda měl či neměl povědomost o podané žalobě), je zřejmé, že v dané situaci lze na poskytnutí jakýchkoli finančních prostředků ze strany stěžovatele pohlížet jako na svého druhu "uznání" žalobou nárokovaného plnění, zvláště odpovídá-li tomuto plnění poskytnutá částka. Stěžovatel navíc v předmětném exekučním řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nebyl v rovném postavení s vedlejším účastníkem, a proto na všechny úkony soudního exekutora jako osoby s právním vzděláním bylo nutno klást zvýšené požadavky. Jestliže stěžovatel poukázal na účet vedlejšího účastníka finanční částku, musel si být vědom, z jakého důvodu tak činí a jak na tento krok může být pohlíženo za situace, kdy vedlejší účastník po něm jistou finanční částku požaduje.
Obecné soudy nepochybily, jestliže vzaly v potaz chování účastníka, který krom toho v souvislosti s předmětem žaloby vystupuje jako orgán veřejné moci. Aniž by Ústavní soud anticipoval či jakkoli sám hodnotil význam či důvod poskytnutého plnění, je třeba říci, že i kdyby byla pravda, že stěžovatel poskytl vedlejšímu účastníkovi poukázanou částku z jiného důvodu, než pro který byla žaloba podána, nemění to nic na skutečnosti, že si měl stěžovatel při poslání předmětné částky počínat s odbornou péčí, a nikoli bez náležité úvahy cokoli přeposílat od oprávněného. Stěžovatel si tedy uložení povinnosti k náhradě nákladů zastaveného řízení přivodil především vlastním neprofesionálním přístupem. Nadto vysvětlení stěžovatele, že částku poukázal (přeposlal) z důvodu, že mu byly prostředky zaslány právním zástupcem oprávněného, aniž by tento "důvod" dále rozvedl či objasnil, je explikací ignotum per ignota, tedy definováním neznámého neznámým, jelikož ono zaslání částky právním zástupcem oprávněného je z podstaty absence relevantní vypovídací hodnoty zcela nezpůsobilé prokázat, že její následné poskytnutí vedlejšímu účastníkovi stěžovatelem nebylo důvodem, pro který byla žaloba podána.
S ohledem na řečené tedy nelze akceptovat argumentaci stěžovatele, že důvodnost žaloby není možné posuzovat toliko čistě formálně z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ani skutečnost, že soudy se nezabývaly hmotněprávní opodstatněností podané žaloby, nemůže být v tomto případě na újmu ústavní konformitě napadených usnesení. Usnesení, kterým se řízení zastavuje pro zpětvzetí návrhu v celém rozsahu, není přirozeně rozhodnutím meritorním, neboť se v něm promítá toliko procesní aktivita účastníků zastaveného řízení. Přitom je třeba vždy jejich chování poměřovat jejich právním postavením a dalšími souvislostmi, přičemž hodnocení faktorů v posuzované věci vyznívá zřetelně v neprospěch stěžovatele, ukazuje na jeho zavinění zastavení řízení, což obecné soudy do svého rozhodování promítly.
Protože stěžovatel již žádnou další argumentaci v ústavní stížnosti nepředestřel, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu