ECLI:CZ:US:2012:2.US.3526.11.1
sp. zn. II. ÚS 3526/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci D. M., t. č. ve vazbě, právně zastoupeného JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. 44 To 622/2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 10. 2011 sp. zn. 37 Nt 288/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel podal dne 26. 9. 2011 žádost o propuštění z vazby na svobodu za současného nahrazení vazby slibem, zárukou, peněžitou zárukou a dohledem probačního úředníka. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 byla žádost stěžovatele zamítnuta s tím, že podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, se písemný slib obviněného nepřijímá, podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky a zamítá se návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí obvodního soudu Městský soud v Praze zamítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že již v několika případech došlo k zásahu do jeho ústavním pořádkem zaručených práv a svobod. Kromě opravných prostředků podával návrh na propuštění z vazby. Od 4. 8. 2011 (poslední slyšení k důvodům vazby) nedošlo k jeho slyšení k důvodnosti vazby, to znamená, že stěžovatel nebyl více jak tři měsíce ke svému omezení na svobodě v přípravném řízení slyšen. Stěžovatel také namítá, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně odůvodňují vazební stíhání a zamítnutí jeho žádostí. V podstatě veškerá odůvodnění pouze odkazují na sebe vzájemně, ale faktické a nutné zjištění podrobností ohledně omezení svobody stěžovatele je tak opět jen formálního charakteru, nekonkrétní a obecné povahy.
Stěžovatel je přesvědčen, že nikdy v minulosti nezavdal důvod pro to, aby bylo relevantní jeho ponechání ve vazbě z důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu, neboť má stálé bydliště a zázemí a skrývání před orgány činnými v trestním řízení je dle jeho názoru nepředstavitelné. Jediným důvodem, který je obvodním soudem a potažmo i Městským soudem v Praze uváděn, je ohrožení vysokým trestem.
Orgány činnými v trestním řízení byl důvod pro uložení vazby dle §67 písm. c) tr. řádu spatřován v tom, že je zde obava, že by stěžovatel stejnou trestnou činnost opakoval. Dle stěžovatele orgány činné v trestním řízení užívají důvody vazby bez jakýchkoli podkladů a odůvodnění zcela automaticky uvádějí bez nepochybných podkladů a důkazů.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
K námitce absence osobního slyšení stěžovatele před rozhodnutím soudu o jeho žádosti o propuštění z vazby je třeba především odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 4/05, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhoduje-li soud o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, musí být obviněný soudem vyslechnut. Pokud ovšem jde o rozhodování soudů o žádosti obviněného, Ústavní soud zdůraznil, že "na toto řízení není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená měřítka". Ústavní soud pak v návaznosti na citovaný nález při dalším rozhodování dospěl k závěru, že není nezbytné konat slyšení v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby, a dokonce ani v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, jestliže byl obviněný k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Je tedy třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen, přičemž mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů, Výjimečně může být nedostatek osobního slyšení konvalidován tím, že by se ve velmi krátké době (několika dnů) po vydání rozhodnutí uskutečnilo osobní slyšení obviněného soudem, při němž by obviněný měl možnost uplatnit své námitky, a ty by byly shledány neopodstatněnými (viz např. nálezy ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 1104/10 a ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2198/09).
Dle judikatury Ústavního soudu osobní slyšení není nezbytné při rozhodování soudu (ve dvou instancích) tehdy, pokud obviněný nevznesl kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem, tj. požadavek obsahující uvedení skutečností majících pro předmětné rozhodnutí soudu význam a jež by nebylo možno objasnit jinak, než osobním slyšením; tedy pokud nevznesl požadavek na osobní slyšení, které by takto případně mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní. Osobní slyšení nemusí být také konáno jako samostatný úkon trestního řízení. "Účelem slyšení je především zajištění toho, aby soud byl bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jeho slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný, respektive obžalovaný, měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání, či v rámci jiného rozhodování o vazbě." (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/09 ze dne 18. 8. 2009, obdobně předtím kupř. i usnesení sp. zn. II. ÚS 728/06 ze dne 11. 1. 2007, usnesení sp. zn. I. ÚS 3097/07 ze dne 13. 2. 2008, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V dané věci, jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, podal stěžovatel novou žádost o propuštění z vazby na svobodu dne 30. 9. 2011, přičemž obvodní soud o ní rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 10. 2011. Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, naposledy byl k důvodům vazby vyslechnut dne 4. 8. 2011, přičemž posledním předchozím rozhodnutím o vazbě bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2011 sp. zn. 44 To 456/2011. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 37 Nt 272/2011 o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby. Z uvedených časových údajů vyplývá, že mezi posledním slyšením stěžovatele a napadeným usnesením vydaným v neveřejném zasedání bez osobní účasti stěžovatele uplynuly dva měsíce, což je i vzhledem k dalším okolnostem a k judikatuře Ústavního soudu akceptovatelné. Navíc stěžovatel se ani v žádosti, ani ve stížnosti osobního slyšení nedomáhal, nevznesl tedy ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu požadavek na osobní slyšení, které by mohlo vnést nové skutečnosti mající význam pro rozhodování soudu o vazbě.
Co se týká důvodů vazby, Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto "konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
V projednávané věci, posuzované v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měl dopustit, byla zcela na místě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou tak dle názoru Ústavního soudu v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (ust. §134 odst. 2 ve spojení s ust. §67 a §71 tr. řádu), řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Skutečnost, že v odůvodnění soudy odkázaly na svá předchozí rozhodnutí, souvisí s tím, že stěžovatel využil svého oprávnění a podal novou žádost o propuštění z vazby (o předchozí bylo rozhodnuto dne 11. 8. 2011) za situace, kdy se okolnosti nezměnily a důvody vazby zůstaly zachovány.
Se závěry obecných soudů se tedy lze - jak již bylo uvedeno - s odkazem na výše uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. Je však nutno doplnit, resp. připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci v projednávané věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný. K vydání předběžného opatření, kterým bude stěžovatel neprodleně propuštěn na svobodu, jehož se domáhal stěžovatel v ústavní stížnosti, neshledal Ústavní soud relevantní důvody, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, nikoli proti jinému zásahu veřejné moci (§80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík
předseda senátu