ECLI:CZ:US:2012:2.US.962.10.1
sp. zn. II. ÚS 962/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. V. K., zastoupeného JUDr. Petrem Zavřelem advokátem se sídlem Náměstí W. Churchilla 2, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010 č. j. 7 Tdo 1529/2009-256, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009 č. j. 7 To 37/2009-184 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 3. 3. 2009 č. j. 54 T 8/2008-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2010 a doplněnou dne 18. 8. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů neprovedly všechny dostupné důkazy a ty, které byly provedeny, nesprávně hodnotily, přičemž nevyvrátily obhajobu, že jeden ze stěžejních důkazů - telefonní odposlech jeho mobilního telefonu ze dne 9. 11. 2006 byl pořízen nezákonným způsobem. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že mu v průběhu přípravného řízení nebylo umožněno seznámit se s obsahem telefonních odposlechů ani s jejich písemnými přepisy, čímž mu byla odňata možnost řádné obhajoby. Stěžovatel tak nabyl přesvědčení, že se stal obětí provokace, v čemž ho utvrzuje i to, co vyplynulo z výpovědi spoluobviněného B. Za naprosto rozporné považuje skutkové závěry soudů, že svědek H. je hodnověrným svědkem a že jeho výpověď stěžovatele usvědčuje, přičemž zpochybňuje znalecký posudek, který hodnověrnost tohoto svědka posuzoval, a namítá, že znalecký posudek měl být doplněn o nové vyšetření svědka. Zpochybňuje i závěry soudů o motivech jeho údajného jednání. Dle jeho názoru ani odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, neboť pochybení vytýkaná v odvolání nenapravil. Rovněž Nejvyšší soud rozhodl nesprávně, když neshledal procesní vady, vedoucí k nerovnému postavení stěžovatele vůči orgánům činným v trestním řízení.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 54 T 8/2008, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným rozsudkem uznal stěžovatele a další obviněné Mgr. I. Č. a P. B. vinnými přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a odsoudil je shodně k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon je zařadit do věznice se zvýšenou ostrahou. Jde v pořadí již o druhý rozsudek v této věci, neboť předcházející odsuzující rozsudek ze dne 1. 11. 2007 a potvrzující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008 Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatele a Mgr. I. Č. zrušil a věc vrátil krajskému soudu s poukazem na nesoulad skutkové a právní věty, vyplývající z absence skutkových zjištění naplňujících formální znak kvalifikované skutkové podstaty přípravy trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. V tomto rámci také krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I proti druhému odsuzujícímu rozsudku podali všichni obvinění odvolání, které Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že krajský soud v dalším řízení po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnil v naznačeném směru dokazování a v intencích skutkových zjištění modifikoval znění skutkové i právní věty z původního rozsudku ve výrokové části nového rozhodnutí tak, aby výrok odpovídal výsledkům provedeného dokazování a respektoval právní názor Nejvyššího soudu.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která formálně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud všechna dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že námitky obviněných zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a ostatní jsou zjevně neopodstatněné.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, kterými stěžovatel brojí proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Jak však bylo již naznačeno výše, přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. jestliže z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (srov. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 237, III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Takové vybočení z ústavních mezí v daném případě zjištěno nebylo.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, v řízení byly provedeny a poté řádně vyhodnoceny důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, přičemž soud prvního stupně akceptoval většinu důkazních návrhů obhajoby. V souvislosti se zpochybněnou výpovědí svědka F. H. vyžádal zprávy o jeho osobním profilu a opatřil psychologický znalecký posudek na osobu tohoto svědka, neboť si byl vědom jeho nekvalitního sociálního profilu. Pokud následně přihlédl k závěrům posudku o průměrném intelektu svědka a o jeho dobrých schopnostech vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité skutečnosti, které nesignalizují výskyt takové patologie, která by zavdávala nutnost psychiatrického zkoumání, výpovědi svědka uvěřil a odmítl návrh na zpracování nového znaleckého posudku, odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, přičemž dostatečně odůvodnil, proč nebylo třeba opatřovat další posudek. Z ústavního hlediska je pro posouzení věci podstatné, že oba soudy postupovaly při hodnocení svědecké výpovědi F. H. velmi opatrně a dostatečně vysvětlily, proč jí uvěřily, a že tuto výpověď hodnotily nejen samostatně, ale především ve vzájemných souvislostech a v kontextu s ostatními provedenými důkazy, které věrohodnost svědecké výpovědi F. H. podporují.
V této souvislosti mají značnou důkazní váhu výsledky nařízených odposlechů telefonních hovorů, v nichž je zachycena konverzace obviněných mezi sebou a se svědkem H., která potvrzuje specifické role a zájmy jednotlivých obviněných v celém případu. Procesní použitelností těchto důkazů, včetně odposlechu ze dne 9. 11. 2006, o němž stěžovatel tvrdí, že nebyl řádně povolen, se podrobně zabýval odvolací soud. Jeho závěru, že nařízení odposlechů konkrétních účastnických stanic podle §88 odst. 1, 2 tr. ř., o čemž rozhodl soudce Okresního soudu v Liberci, i jejich provedení příslušným policejním orgánem, včetně pořízení jejich záznamů autentickým záznamovým zařízením za technických podmínek stanovených vyhláškou MV č. 19/2000 Sb., proběhlo v souladu se zákonem a v intencích rozhodnutí soudce, odpovídají příslušné listiny založené ve spisovém materiálu. Ústavnímu soudu tak nepřísluší, aby tento řádně odůvodněný závěr přehodnocoval.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že mu v přípravném řízení nebylo umožněno seznámit se s obsahem telefonních odposlechů a jejich písemnými přepisy. Odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč nebylo možné obhajobě tyto důkazy předložit poté, kdy o to požádala. Rozhodující však je, že při seznámení s výsledky přípravného řízení dne 26. 3. 2007 byly příslušné soudní příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i písemné přepisy telefonních odposlechů součástí spisového materiálu a stěžovatel měl možnost se s nimi seznámit. Zásada kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňuje se ve všech stádiích trestního řízení stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazuje v řízení před obecnými soudy a zvláště pak u hlavního líčení či veřejném zasedání, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a trestu. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání.
Pokud stěžovatel vyslovuje podezření, že se stal obětí policejní provokace, obdobnou námitkou se zabýval Nejvyšší soud již ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 3. 12. 2008 a neshledal ji důvodnou. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. III. ÚS 1285/07, II. ÚS 677/06, I. ÚS 729/02, I. ÚS 607/01) i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (Teixeira de Castro a další proti Portugalsku) poukázal na případy tzv. nepřípustné policejní provokace, jíž je takový zásah státu do skutkového děje, který ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. V případě stěžovatele však počáteční iniciativa jednoznačně vznikla u obviněných, kteří oslovili svědka H., jehož si sami vybrali, o němž se domnívali, že beze zbytku splní jejich požadavky na likvidaci poškozeného, a jemuž za to nabídli finanční odměnu. Obviněný B. mu předal peníze, telefon a další informace o poškozeném. V průběhu dalších dnů docházelo k upřesňování průběhu akce a ke změnám termínu, přičemž byl stanoven konečný termín akce na 11. 11. 2006. Teprve dne 7. 11. 2006 se svědek H. sešel se svědkem J., který mu zprostředkoval schůzku s pracovníky oddělení Inspekce Ministerstva vnitra a policejní komisař vydal dne 8. 11. 2006 příkaz k provedení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu. Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že policejní orgány nepodněcovaly či neusměrňovaly prokazatelně existující vůli obviněných spáchat uvedený trestný čin, nevytvářely jim podmínky pro jeho spáchání ani jim k dokonání činu nijak nepomáhaly. Obvinění jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně sami určili případnou právní kvalifikaci svého jednání, kterou policejní orgány prostřednictvím svědka H. nijak neovlivnily, neboť do něj vstoupily až v jeho samotném závěru.
Ústavního rozměru nedosahuje ani argument stěžovatele o neprovedení jím navrhovaných důkazů. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecných soudu vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, pokud své zamítavé rozhodnutí odůvodní. Této povinnosti soudy obou stupňů plně dostály, neboť ve svých rozhodnutích velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč některé návrhy vznesené obhajobou odmítly.
Námitkou stěžovatele, že nebyly relevantním způsobem zjištěny skutečnosti, které by opravňovaly soudy k závěrům o motivech jeho jednání, se dostatečně zabýval Nejvyšší soud, který tuto námitku shledal právně relevantní a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru lze odkázat na přiléhavé odůvodnění jeho rozhodnutí, aniž by bylo nutné jeho závěry, podložené konkrétními důkazy vztahujícími se k motivu a pohnutce obviněných, opakovat.
Po celkovém posouzení věci Ústavní soud uzavírá, že ve skutkových a právních závěrech obecných soudů neshledal extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury. Soudy obou stupňů i soud dovolací srozumitelně vysvětlily důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Jejich závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé. Naproti tomu stěžovatelova argumentace, které je v ústavní stížnosti opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání a dovolání, nevede Ústavní soud k názoru, že by byla porušena jeho základní práva, jichž se dovolává.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu