ECLI:CZ:US:2012:3.US.1672.12.1
sp. zn. III. ÚS 1672/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. R., zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 33 Cdo 4885/2009-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel (v řízení žalovaný) navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení jeho práva na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 31. 1. 2012 č. j. 33 Cdo 4885/2009-182, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle tomuto rozhodnutí oponuje, a zejména namítá, že dovolací soud pominul právní názory (v soudní praxi i v judikatuře Ústavního soudu známé), jež svědčí - naopak - jeho (vlastnickému) právu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn jen tím, že řízení o těchto prostředcích bylo dříve zahájeno, resp. skončeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu, a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou nadto i tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení před obecnými soudy dosud neskončeného.
Za nemeritorní rozhodnutí, která jsou naopak (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04) způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele (tím, že vystihují "samostatnou uzavřenou část řízení", přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo), nelze proto považovat kasační rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím jen věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), není ústavní stížnost podle shora citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1829/08, sp. zn. III. ÚS 1493/08, sp. zn. III. ÚS 2956/08, sp. zn. III. ÚS 256/11).
Výjimečné okolnosti, za kterých podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tézí - již vícekrát, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 15/95, sp. zn. III. ÚS 16/96, sp. zn. II. ÚS 446/04, sp. zn. II. ÚS 251/04, resp. nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06, a v dané věci se neuplatní očividně, neboť míří na situace jiné, kdy zde je (byl) objektivně k dispozici (pod-ústavní) opravný prostředek, řízení o něm však zahájeno nebylo; naopak je nelze vztáhnout k procesním poměrům řízení, jež stále probíhá.
Posouzení námitek stěžovatele bude úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou mu k dispozici, přičemž stěžovateli nic nebrání, aby ústavní stížností (v budoucnu) napadl rozhodnutí, jež bude v jeho věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), pakliže mu bude vskutku nepříznivé.
Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle výše zmíněného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bylo nutno - soudcem zpravodajem - odmítnout, a tak se také stalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2012
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj