ECLI:CZ:US:2013:1.US.1383.13.1
sp. zn. I. ÚS 1383/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele S. R., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2013 č. j. 7 Tdo 8/2013-32, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadnou ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu vydané v jeho trestní věci. Namítal, že v řízení před nalézacím, jakož i odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy a rozhodně z nich nelze dovodit jeho vinu. Dále obecným soudům vytkl, že trestní řízení trvalo nepřiměřenou dobu a vyslovil přesvědčení, že po více než deseti letech jeho bezúhonného života není v souladu s účelem zákona, že nad ním v jeho 58 letech byl soudem vysloven dohled probačního úředníka.
Z těchto v návrhu blíže vyložených důvodů, se současným konstatováním, že Nejvyšší soud tato pochybení nenapravil, se stěžovatel cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud dostatečně rozvedl rozhodovací důvody, pro které dovolání stěžovatele odmítl [265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Poté, co posoudil (v ústavní stížnosti shodně opakované) skutkové námitky stěžovatele, dospěl totiž k závěru, že hodnocení důkazů ze strany obecných soudů jakýmkoliv excesem (nadto extrémním), spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, zatíženo není (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06).
Formuluje-li navrhovatel v ústavní stížnosti opětovně kritiku vůči hodnocení důkazů, s nimi spjaté úvahy Nejvyššího soudu obsažené v odůvodnění napadeného usnesení jakkoliv přímo svou konkrétní oponenturou nekonfrontuje; toliko předkládá poněkud mimosměrně vlastní hodnocení před nalézacím soudem provedených důkazů. Takto nezbývá než konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež v mezích dovolacího přezkumu dostatečně reaguje na argumentační tvrzení stěžovatele, z ústavněprávního pohledu obstojí.
Na okraj Ústavní soud uvádí, že délku trestního řízení potom zohlednil náležitě Městský soud v Praze (v usnesení ze dne 19. června 2012 sp. zn. 61 To 198/2012) při svých úvahách o přiměřenosti (oproti verdiktu soudu nalézacího plynoucího z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. března 2010 sp. zn. 1 T 152/2010) toliko podmíněného uložení trestu odnětí svobody (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04, I. ÚS 603/06, I. ÚS 2859/09, I. ÚS 1305/09) a skutečnost, že shledal potřebu vyslovit nad stěžovatelem dohled je výrazem jeho nezávislého soudního rozhodování učiněného v mezích §81 odst. 1 ve spojení s §84 trestního zákoníku.
V důsledku uvedeného posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, a proto bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu