ECLI:CZ:US:2013:1.US.574.13.1
sp. zn. I. ÚS 574/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele Jaroslava Kohouta, zastoupeného Mgr. Petrem Šrámkem, advokátem se sídlem tř. Národní svobody 32, 397 01 Písek, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. listopadu 2012 č. j. 24 C 145/2010-99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení přesně specifikované peněžité částky a rozhodnuto o nákladech řízení. Tvrdil, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod.
Dle zevrubně odůvodněného návrhu mělo se tak stát - stručně shrnuto - tím, že se obecný soud jednak nezabýval stěžovatelem přednesenými důkazními návrhy, jednak že důkazy provedené nesprávně hodnotil, a konečně proto, že obecný soud nereagoval na jednotlivá argumentační tvrzení stěžovatele, podložená nadto odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V důsledku toho se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadený rozsudek nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z pohledu posouzení námitek stěžovatele předně nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti zamítavému rozsudku, připínajícímu se ke stěžovatelem uplatňovanému nároku, který představuje tzv. bagatelní částku, ve vztahu k němuž není přípustné odvolání ani dovolání [§202 odst. 2 a §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Potud není bez významu, že Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Tak tomu ovšem v případě stěžovatele není.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 145/2010, jejž si, vycházeje z tvrzení stěžovatele, za účelem zjištění přítomnosti (či neexistence) naznačených excesů vyžádal, Ústavní soud vykročení z kautel ústavnosti, zakládající ve smyslu citované judikatury důvod pro jeho zásah do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal. V případě stěžovatelem navržených důkazů nenastala situace, že by soudem byly bez dalšího zcela opomenuty a reakce na důkazní návrhy absentovala, a stran důkazů provedených obecný soud při jejich hodnocení z argumentačního prostoru jimi předjatého ve smyslu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nevybočil (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06, a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Za takto zjištěného skutkového stavu ovšem potom i odkaz stěžovatele na judikaturu, jíž se na podporu svých vývodů dovolával, očividně postrádá relevanci. Soud totiž v návaznosti na jím zjištěný skutkový stav a specifický skutkový kontext sledoval odlišnou argumentační linii, a tudíž ani v tomto ohledu mu nelze nic zásadního vytknout.
V důsledku řečeného Ústavní soud, aniž by jednotlivé námitky stěžovatele jakkoliv přehlížel, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu