ECLI:CZ:US:2013:2.US.1182.13.1
sp. zn. II. ÚS 1182/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Hejtmánka, zastoupeného JUDr. Jitkou Šťastnou, advokátkou se sídlem Prostřední 128, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 č. j. 33 Cdo 636/2011-405, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu pro porušení práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 7. 2009 č. j. 11 Cm 140/2003-283 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se po žalovaných jakožto dalších členech sdružení domáhal zaplacení částky ve výši 1 518 814 Kč (výrok I.) představující hodnotu mimořádného vkladu stěžovatele do sdružení v podobě tenzometrů.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 9. 2010 č. j. 1 Cmo 46/2010-377 z důvodu částečného zpětvzetí žaloby stěžovatelem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 751 526 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a ve zbývající části rozsudek potvrdil. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatel se nestal vlastníkem tenzometrů, a tudíž se nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva, neboť je nemohl nabýt vydržením z majetku socialistického vlastnictví ani dražbou provozovny, protože je z ní již dříve odcizil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2013 č. j. 33 Cdo 636/2011-405 odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost, neboť stěžovatelovy výtky směřující proti skutkovým zjištěním nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; rovněž dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu neshledal přípustné.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nevyhověl jeho návrhu na přizvání znalce a neprovedl důkazy prokazující jeho vlastnické právo. Vrchní soud pak kritizuje pro neprovedení důkazů potvrzujících, že tenzometry přešly do jeho vlastnictví dražbou. Stěžovatel upozorňuje, že krajský soud byl v jeho věci dlouhodobě nečinný, v důsledku čehož řízení trvalo více než deset let. Je přesvědčen, že soudce krajského soudu JUDr. Pavel Kovář měl být z projednání a rozhodování jeho věci vyloučen, neboť v průběhu jejího projednávání absolvoval stáž na vrchním soudě a později byl k tomuto soudu přeložen. Stěžovatel uvádí, že předmětná věc byla spojena s jinou jeho věcí vedenou pod sp. zn. 11 Cm 12/2005 a posléze znovu vyloučena, a proto považuje za nesprávné, že náklady právního zastoupení žalovaných a cestovné vztahující se k jednáním týkajících se výlučně věci pod sp. zn. 11 Cm 12/2005 byly žalovaným přiznány napadeným rozhodnutím krajského soudu. Konečně stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o absenci zásadního právního významu otázek v jím podaném dovolání.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Obsahem práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny), což znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)]. Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11 ze dne 2. 6. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Takového pochybení se obecné soudy ve stěžovatelově věci nedopustily; naopak se stěžovatelovou věcí náležitě zabývaly a srozumitelně reagovaly na jeho výhrady. Ústavní soud - maje obecnými soudy učiněné právní závěry za ústavně souladné - na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud doplňuje, že neakceptování důkazních návrhů stěžovatele soudy založily na závěru o nadbytečnosti těchto důkazů, tj. na argumentu, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Jedná se o jeden z ústavně aprobovaných důvodů dovolujících soudu neprovést navržený důkaz [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].
Ústavní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým se konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19), usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003 (U 31/31 SbNU 383), usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 ze dne 5. 10. 2011 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11 ze dne 8. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Tak by tomu bylo zejména v případě denegationis iustitiae (odepření spravedlnosti), jestliže by se zřetelem k logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím obsaženým v napadeném rozhodnutí šlo o projev svévole [srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717), nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)], dále v situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973)], anebo v případě absence odůvodnění. Žádné takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal, neboť Nejvyšší soud, byť stručně, avšak výstižně své rozhodnutí odůvodnil, přičemž jím uvedené důvody nepřípustnosti stěžovatelova dovolání plně odpovídají standardní výkladové praxi přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ostatně ani stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně by měla spočívat nesprávnost rozhodnutí dovolacího soudu.
Stěžovateli nelze přisvědčit v názoru, že soudce JUDr. Kolář měl být vyloučen z projednání a rozhodování v jeho věci, neboť stáž soudce na odvolacím soudu nezakládá jeho poměr k věci ani nepředstavuje situaci předvídanou ustanovením §14 odst. 2, které brání tomu, aby přezkum rozhodnutí soudu nižšího stupně prováděl tentýž soudce, který o věci u soudu nižší instance rozhodoval.
K tvrzeným průtahům a nepřiměřené délce řízení je třeba upozornit, že napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek zrušení napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 716/06 ze dne 16. 8. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Své uplatnění námitka průtahů v řízení může nalézt v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž zakládá právo na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, za který se považují i průtahy v řízení.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Námitky stěžovatele stran výše náhrady nákladů řízení v předmětné věci nejsou způsobilé věc posunout do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu