ECLI:CZ:US:2013:2.US.3923.12.1
sp. zn. II. ÚS 3923/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. P., právně zastoupeného Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 5 To 9/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 12. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, přičemž namítal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011 sp. zn. 45 T 10/2010 byl stěžovatel uznán vinným (spolu s dalšími dvěma obžalovanými) ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let ve věznici s ostrahou. Na základě odvolání obžalovaných byl rozsudek odvolacím soudem částečně zrušen, a to ve výroku o zabrání jiné majetkové hodnoty.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud porušil jeho práva zejména bezdůvodným zamítnutím návrhu na doplnění jeho výpovědi, ačkoli tato výpověď mohla přinést nové skutečnosti, které stěžovatel zjistil až těsně před konáním veřejného zasedání.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Tak je tomu i v projednávané věci.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí by mohly být dány jen tehdy, pokud by Ústavní soud shledal očividný, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů (srov. již rozhodnutí Ústavního soudu věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03, dostupná ve veřejné elektronické databázi NALUS). Kasace pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu připadá v úvahu rovněž tehdy, pokud obecný soud vůbec opomenul provést některý z důkazů, který byl pro závěr o vině trestným činem podstatný (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). V trestní věci stěžovatele však Ústavní soud pochybení takového rázu neshledal.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 10/2010 Ústavní soud vykročení z kautel ústavnosti, zakládající ve smyslu citované judikatury důvod pro jeho zásah do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal. V případě stěžovatelem navrženého důkazu nenastala situace, že by soudem byl bez dalšího zcela opomenut a reakce na důkazní návrh absentovala. Stran důkazů v řízení provedených pak obecné soudy při jejich hodnocení postupovaly v souladu se zásadami hodnocení důkazů dle trestního řádu a extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními Ústavní soud ani neshledal (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06, a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Při veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Olomouci dne 9. 5. 2012 k dotazu předsedy senátu na případné návrhy na doplnění dokazování obhájce stěžovatele navrhoval doplňující výslech stěžovatele, žádné další návrhy vzneseny nebyly. Po přerušení jednání bylo vyhlášeno usnesení, kterým se návrh zamítá, a to s uvedením podstatných důvodů. Vzhledem k tomu, že se veřejného zasedání účastnil jak obhájce stěžovatele, tak i sám stěžovatel, důvody odmítnutí návrhu jim byly známy. V odůvodnění napadeného usnesení se sice odvolací soud k tomuto jedinému návrhu na doplnění dokazování nevyjádřil, nicméně toto opomenutí nelze v daných souvislostech považovat za exces v podobě tzv. opomenutého důkazu. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, mohou založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci soud o navrženém důkazu rozhodl v průběhu veřejného zasedání tak, že jej zamítl a své rozhodnutí ve vyhlášeném usnesení odůvodnil. Pokud tedy obecný soud dovodil, že výslech stěžovatele nemůže přinést žádné nové skutečnosti, a proto navrhovaný důkaz neprovedl, nelze postup soudu považovat za porušující práva stěžovatele vyplývající ze zásady spravedlivého procesu, neboť jak již bylo vyloženo výše, nemusí tzv. opomenuté důkazy vždy založit nepřezkoumatelnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí. Z obsahu soudního spisu není patrné, že by stěžovatel navrhoval provedení ještě jiných důkazů, než již zmíněného výslechu.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil ani žádné pochybení v procesním postupu, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu