ECLI:CZ:US:2013:2.US.4314.12.1
sp. zn. II. ÚS 4314/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele ALLKON, s. r. o., se sídlem Okružní 350, 435 13 Meziboří, zastoupeného JUDr. Karlem Křížem, advokátem, se sídlem Štefánikovo nám. 1702/18, 430 01 Chomutov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2012, č. j. 20 Cdo 2487/2010-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že byl rovněž porušen princip právního státu zakotvený v čl. 1 Ústavy České republiky.
2. Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 73 Nc 1420/2009-132, zastavil exekuci nařízenou na základě návrhu oprávněného (stěžovatele) usnesením z 1. července 2009, č. j. 73 Nc 1420/2009-21. K odvolání oprávněného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. února 2010, č. j. 12 Co 12/2010-165, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
3. Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, že ve smlouvě o dílo z 13. září 2005 uzavřené mezi oprávněným jako zhotovitelem (stěžovatelem) a povinným jako objednatelem bylo dohodnuto, že konečná cena díla bude závislá na "odsouhlasených vícepracích a méněpracích". Strany si následně sjednaly slevu z ceny díla ve výši tři miliony korun, která byla podmíněna odkládací podmínkou spočívající v úplném zaplacení dohodnutých částek. Ty však objednatel nezaplatil, takže stěžovateli nezbylo, nežli se domáhat svého práva u rozhodčího soudu. Následně byl vydán rozhodčí nález (rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře České republiky ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. Rsp 725/07), který vycházel z původní smlouvy, protože odkládací podmínka na poskytnutí slevy nebyla stále splněna. Objednatel zaplatil částky, jejichž zaplacením byla podmíněna sleva, až poté, co rozhodčí nález nabyl právní moci. Obecné soudy poté v následně vedeném exekučním řízení dospěly k závěru, že po vydání rozhodčího nálezu, exekučního titulu, byla splněna dohodnutá odkládací podmínka, v důsledku čehož nabyla účinnosti dohoda o slevě. Nařízená exekuce byla proto zastavena podle §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s ohledem na to, že po jejím nařízení ztratilo vykonávané rozhodnutí účinnost.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. srpna 2012, č. j. 20 Cdo 2487/2010-187, dovolání stěžovatele zamítl. Dovodil přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. k otázce, která dosud nebyla judikaturou dovolacího soudu vyřešena. Jednalo se o vyřešení otázky, zda rozhodce právo nenalézá, nýbrž tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran, a zda tedy rozhodčí nález jako výsledek rozhodčí činnosti je kvalifikovanou formou závazku, či zda rozhodce při výkonu své funkce právo nalézá, "spory skutečně rozhoduje, vydává pro strany závazná rozhodnutí, takže netvoří v zastoupení stran nový závazkový vztah, jelikož nevystupuje jako jejich zástupce, ale jako subjekt nad stranami, povolaný (byť z jejich vůle, tzn. nevystupující jako orgán veřejné moci) k rozhodnutí jejich věci, který musí zjišťovat skutkový stav potřebný pro rozhodnutí sporu, a který se při rozhodování řídí hmotným právem." Nejvyšší soud v této otázce dospěl k závěru, že stávající judikatura Ústavního soudu doznala změny spočívající v posunu od smluvní teorie směrem ke koncepci jurisdikční, chápající rozhodčí řízení jako nalézání práva soukromoprávním subjektem, analogické a ekvivalentní řízení soudnímu (srov. nález Ústavního soudu z 8. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07). Projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k řízení soudnímu za alternativní způsob řešení sporů. Tento závěr podpořil dovolací soud poukazem na právní literaturu. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že z pohledu citovaného nálezu Ústavního soudu se jeví jako správný názor soudů obou stupňů v souzené věci, že není-li rozhodčí nález výsledkem činnosti rozhodce (v zastoupení stran sporu), jímž by byl nově vytvořen (případně napevno postaven, vyjasněn, narovnán) závazkový vztah účastníků, zůstala v účinnosti smlouva z 27. ledna 2006 o narovnání, jejíž součástí byla dohoda o slevě z ceny díla. Podle této smlouvy pak zaplacením dohodnutých částek 59.219,20 Kč a 240.000 Kč došlo k naplnění odkládací podmínky, v důsledku čehož oprávněnému vznikl závazek poskytnout povinnému slevu z ceny díla v částce 3,000.000 Kč, přisouzené pak oprávněnému (v době, kdy ještě podmínka splněna nebyla) rozhodčím nálezem. Logickým důsledkem tohoto stavu je pak zánik povinnosti povinného k zaplacení této nyní vymáhané pohledávky.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel i v ústavní stížnosti vede polemiku o charakteru rozhodčího řízení, tedy zjednodušeně řečeno, zda se v rozhodčím řízení právo nalézá, či tvoří. Přiklání se k závěru podloženému řadou předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž převažují znaky smluvní doktríny nad doktrínou jurisdikční (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 174/02, IV. ÚS 511/03, II. ÚS 805/06 atd.). Pokud Nejvyšší soud abstrahoval od této konstantní praxe Ústavního soudu a svoje rozhodnutí opřel o jedinou větu z nálezu Ústavního soudu, zatížil své rozhodnutí vadou překvapivosti, což má za následek porušení práva na spravedlivý proces. I pokud by se prosadily principy jurisdikční teorie, neměla by být povinnému v daném případě poskytnuta ochrana, neboť nesplnil, k čemu se v dohodě o narovnání zavázal (resp. plnil až poté, co byl vydán rozhodčí nález, který povinnost k plnění uložil).
III.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Výše uvedená premisa se projevuje i ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu. Ústavní soud v dané věci neshledal, že by došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
7. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že v minulosti se Ústavní soud opakovaně přihlásil k názoru, že rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran (srov. např. usnesení IV. ÚS 174/02, III. ÚS 32/06, IV. ÚS 224/07, IV. ÚS 435/02). Nutno podotknout, že se jednalo vesměs o rozhodnutí zpravodajská, přičemž tato tzv. smluvní koncepce se uplatňovala pouze v souvislosti s posuzováním otázky, zda je či není rozhodčí soud orgánem veřejné moci, a tedy zda lze ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy české republika ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodčí nález úspěšně napadnout ústavní stížností, či z jiného pohledu, zda je samotný rozhodce, popř. rozhodčí soud, eventuálně legitimován k podání návrhu na zrušení právního předpisu k Ústavnímu soudu (viz usnesení Pl. ÚS 37/08). Ústavní soud ve všech těchto rozhodnutích rozhodci, resp. rozhodčímu soudu, postavení orgánu veřejné moci nepřiznal. Z tohoto rozhodovacího směru Ústavní soud nevybočil i v Nejvyšším soudem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07, a proto v tomto směru nelze spatřovat odchylku od dosavadní judikatury.
8. Jinak však byla v nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 řešena otázka povahy rozhodčího řízení a rozhodčích nálezů. Ústavní soud v tomto nálezu mj. konstatoval, že rozhodce právo nalézá a výsledek této činnosti promítne do autoritativního rozhodnutí - rozhodčího nálezu. V tomto směru tedy skutečně dochází k posunu v interpretaci povahy rozhodčího řízení, resp. rozhodčího nálezu, Ústavním soudem, což Nejvyšší soud právě při řešení této otázky, pro jejíž zodpovězení rovněž připustil dovolání, zohlednil, když konstatoval, že současná judikatura Ústavního soudu se přiklání k jurisdikční koncepci rozhodčího řízení, podle níž je třeba rozhodčí řízení chápat jako nalézání práva soukromoprávním subjektem. Lze tedy bezesporu říci, že uvedeným nálezem Ústavní soud překonal smluvní teorii a potvrdil jurisdikční základ rozhodčího řízení (byť vycházející ze smluvní autonomie stran). Nynější náhled na povahu rozhodčího řízení jednak lépe odpovídá charakteru rozhodčího řízení tak, jak jej chápe stávající právní úprava rozhodčího řízení (např. §14 odst. 1, §15 odst. 1, §20 nebo §30 zákona o rozhodčím řízení), jednak koresponduje i s názorem, k němuž se přiklání většina právní teorie (srov. např. A. Bělohlávek: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2004, str. 19) i právní praxe. Rozhodčí soud byl také kvalifikován jako "jiný orgán", což má význam především pro bezprostřední závaznost platného práva pro rozhodce a jejich povinnost platné právo aplikovat.
9. Tento nově zastávaný názor ohledně charakteru rozhodčího řízení pak dovedl Nejvyšší soud k závěru o správnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů ohledně zastavení exekučního řízení. Dovolací soud se tedy věcí zabýval meritorně, když v rozhodnutí odvolacího soudu shledal věc zásadního právního významu, neboť řešilo otázku dosud nezodpovězenou judikaturou dovolacího soudu. K tomu považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že je především věcí Nejvyššího soudu, aby v případě dosud neřešené právní otázky poskytoval návod obecným soudů, jak v obdobných případech postupovat, případně aby judikaturu obecných soudů sjednocoval. Ústavní soud nemá proti rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné výhrady a nespatřuje v něm porušení práva na spravedlivý proces.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu