ECLI:CZ:US:2014:1.US.1508.14.1
sp. zn. I. ÚS 1508/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Houžvičky, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. 30 Cdo 1517/2013-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodn í :
I.
Předchozí průběh řízení
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovateli byl usnesením soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 27. 7. 2011 č. j. 098EX 01627/09-091 udělen příklep na draženou nemovitost. K odvolání oprávněného Krajský soud ve Zlíně usnesením ze dne 26. 1. 2012 č. j. 58 Co 618/2011-114 usnesení exekutora změnil tak, že stěžovateli se příklep neuděluje.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím soudního exekutora dovolání. Po následné výzvě k odstranění vady v podobě absence povinného zastoupení dle ustanovení §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Soudní exekutor této žádosti usnesením ze dne 13. 5. 2013 č. j. 098 EX 01627/09-173 vyhověl a ustanovil stěžovateli právního zástupce uvedeného v záhlaví tohoto rozhodnutí.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2014 č. j. 30 Cdo 151/2013-175 zastavil řízení o dovolání. V odůvodnění uvedl, že nesplnění podmínky povinného zastoupení advokátem není napraveno jen tím, že se dovolatel nechá zastoupit, nebo je mu ustanoven právní zástupce na jeho žádost. K splnění této podmínky je nezbytné, aby právní zástupce podání učiněné nezastoupeným dovolatelem nahradil, doplnil podáním vlastním, anebo aby se s již učiněným podáním výslovně ztotožnil. Vzhledem k tomu, že tento požadavek nebyl naplněn ani poté, co byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů, nebyla splněna podmínka povinného zastoupení v dovolacím řízení a dovolací soud řízení zastavil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje na skutečnost, že usnesení, kterým byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů, bylo doručeno pouze stěžovateli, nikoliv však jeho ustanovenému zástupci. Ten se tak o dovolacím řízení dozvěděl poprvé až dne 2. 4. 2014, kdy mu bylo do datové schránky soudním exekutorem doručeno napadené usnesení Nejvyššího soudu. Usnesení o ustanovení bylo zástupci doručeno až po usnesení Nejvyššího soudu, dne 9. 4. 2014.
6. Stěžovatel tvrdí, že dovolací soud nepostupoval správně, pokud vydal napadené usnesení, aniž si ověřil, zda a kdy bylo ustanovenému zástupci doručeno usnesení, jímž byl zástupcem ustanoven. Dovolací soud navíc dle stěžovatele nezvolil správnou formu rozhodnutí, neboť dle ustanovení §241b odst. 2 ve spojení s §104 odst. 2 o. s. ř. může o zastavení řízení rozhodnout pouze soudní exekutor, resp. soud prvního stupně, nikoliv však dovolací soud, který může rozhodnout pouze o odmítnutí dovolání dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. Nehledě na formu však dovolací soud tím, že s ustanoveným zástupcem nejednal, zastavil řízení a samotným dovoláním se vůbec nezabýval, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Na základě uvedeného je tak zapotřebí se nejdříve věnovat výtkám týkajícím se postupu Nejvyššího soudu. Co se týče argumentace stěžovatele, že dovolací soud si nijak neověřil, zda bylo ustanovenému zástupci doručeno usnesení o jeho ustanovení, Ústavní soud konstatuje, že dovolacímu soudu taková povinnost z žádného ustanovení neplyne. Ustanovením §243b o. s. ř. je dokonce explicitně vyloučeno užití postupu dle ustanovení §43 o. s. ř., které upravuje výzvu k odstranění vad, v dovolacím řízení. Dovolací soud tak zásadně nevyzývá ustanoveného či dodatečně zvoleného zástupce k doplnění podání, jeho nahrazení podáním novým či ztotožnění se s podáním stávajícím. Skutečnost, že si nijak neověřil, zda bylo usnesení o ustanovení doručeno právnímu zástupci, proto nepředstavuje z jeho strany postup v rozporu se zákonem. Pokud pak stěžovatel poukazuje, že dovolacímu soudu ze zákona neplyne pravomoc zastavit řízení o dovolání, ale toliko pravomoc dovolání zamítnout, Ústavní soud pouze poukazuje na judikaturu v napadeném usnesení uvedenou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 26 Cdo 1121/99). Pro samotné posouzení ústavní stížnosti tato skutečnost není podstatná. Podstatným pro její posouzení je, že dovolací soud ve svém postupu nijak nechyboval, neboť na základě jemu dostupných informací ze spisového materiálu postupoval zákonným postupem.
9. K pochybení totiž došlo na straně soudního exekutora, který nedoručil usnesení o ustanovení zástupce z řad advokátů, což není nijak rozporováno a tato skutečnost plyne i ze spisového materiálu. Ústavní soud proto posoudil, zda toto pochybení zakládá porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a došel k závěru, že nikoli.
10. Je zřejmé, že ze strany soudního exekutora k pochybení došlo. Chybné doručení usnesení o ustanovení ustanovenému zástupci však samo o sobě nemusí založit porušení ústavně zaručených práv, pokud v kontextu celého řízení nedosahuje ústavněprávní roviny (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3980/13 ze dne 6. 2. 2014; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1686/11 ze dne 6. 1. 2014; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2602/13 ze dne 23. 9. 2013; usnesení sp. zn. III. ÚS 639/02 ze dne 29. 1. 2004; usnesení sp. zn. III. ÚS 474/04 ze dne 29. 6. 2005). V projednávaném případě Ústavní soud považuje za podstatné dvě skutečnosti. Zaprvé, ačkoli ustanovenému zástupci usnesení o jeho ustanovení doručeno nebylo, stěžovateli bylo toto usnesení doručeno řádně a včas. Pokud pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že neměl informace o tom, že soudní exekutor usnesení ustanovenému zástupci nedoručil, Ústavnímu soudu nezbývá než se ptát, z jakého důvodu stěžovatel neučinil žádné kroky k tomu, aby ustanoveného právního zástupce kontaktoval a konzultoval s ním další postup v řízení. To je umocněno aspektem podstatným pro posouzení kontextu, za který Ústavní soud považuje zkušenosti stěžovatele týkající se řízení před soudy. Z činnosti Ústavního soudu je totiž zřejmé, že stěžovatel není v této oblasti žádným "nováčkem" a že se účastnil již mnoha řízení, která byla řešena i Ústavním soudem (pod sp. zn. I. ÚS 523/09, I. ÚS 1836/10, IV. ÚS 1230/12, III. ÚS 1895/12, III. ÚS 3299/12, IV. ÚS 3993/12, III. ÚS 1840/13, III. ÚS 2344/13 a IV. ÚS 3790/13).
11. Ve světle těchto zjištění je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel byl v řízení vyjma podání dovolání a žádosti o osvobození od poplatků a ustanovení právního zástupce naprosto pasivním. Takový přístup je pak v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), dle které ochrana práv spočívá především v rukou těch, jimž tato práva náleží. Odkazem na tuto zásadu samozřejmě nelze omlouvat jakékoli pochybení státních orgánů, v tomto případě je však takový odkaz namístě, neboť ustanovení zástupce z řad advokátů v žádném případě neznamená konec "aktivní role" samotného účastníka v řízení. Pochybení soudního exekutora mohlo být v tomto případě snadno odhaleno a zastavení řízení dovolacím soudem z důvodu nedoplnění podání tak mohlo být zabráněno, kdyby stěžovatel vyvinul v dovolacím řízení alespoň nějakou aktivitu. Není přitom nepřiměřené takovou aktivitu po účastníku řízení vyžadovat.
12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu