ECLI:CZ:US:2014:1.US.1923.13.1
sp. zn. I. ÚS 1923/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PRIMOS, spol. s r.o., se sídlem Praha 4, Zdiměřická 1446/16, zastoupené Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem Kladno, Průchodní 346, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2013, č.j. 20 Cdo 3735/2012-253, a dále proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č.j. 30 Co 105/2012-233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2013, ve znění doplnění ze dne 15. 7. 2013 a dne 11. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
II.
2. Okresní soud v Kladně jako soud exekuční nařídil svým usnesením ze dne 7. 9. 2009, č.j. 8 Nc 5018/2009 - 8, na základě pravomocného a vykonatelného notářského zápisu sepsaného Ivanou Liškovou, notářkou v Kladně, dne 24. 7. 2008, sp. zn. N 624/2008 a NZ 595/2008, k uspokojení pohledávky oprávněného (právního předchůdce stěžovatelky, Vladimíra Sýkory) ve výši 900.000,- Kč s příslušenstvím exekuci na majetek povinné Věry Drtinové (zde vedlejší účastnice řízení).
3. Vedlejší účastnice svým podáním ze dne 26. 10. 2009 navrhla zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a to s odůvodněním, že k uzavření předmětné smlouvy o půjčce, jež byla přílohou shora specifikovaného notářského zápisu, nikdy nedošlo, neboť nedošlo k odevzdání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi.
4. Tomuto návrhu exekuční soud svým usnesením ze dne 2. 2. 2011, č.j. 8 Nc 5018/2009-72, vyhověl a nařízenou exekuci zastavil, když dospěl k závěru, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že předmětná smlouva o půjčce nevznikla.
5. K odvolání stěžovatelky, na níž byla pohledávka, jež měla být předmětem exekuce, v mezidobí postoupena, Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 29. 4. 2011, č.j. 30 Co 152/2011 - 89, usnesení o zastavení exekuce zrušil a vrátil věc exekučnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění právě uvedeného rozhodnutí pak odvolací soud uvedl, že ač se soud prvního stupně správně zabýval otázkou existence právního nároku stěžovatelky na zaplacení vymáhané pohledávky, skutkový stav nebyl v prvostupňovém řízení dostatečně a úplně prokázán. Proto odvolací soud uložil soudu exekučnímu doplnit dokazování dle návrhů účastníků řízení (zejména pak výpovědí původního oprávněného Vladimíra Sýkory a rovněž svědkyně Z. L.) za účelem zjištění, zda původní oprávněný složením peněz na bankovní účet označený ve smlouvě o půjčce splnil svůj závazek z této smlouvy či nikoli.
6. Okresní soud v Kladně pak svým v pořadí již druhým usnesením ze dne 19. 1. 2012, č.j. 8 Nc 5018/2009 - 181, návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce zamítl, neboť na základě doplněného dokazování vzal za prokázané, že ke vzniku předmětné smlouvy o půjčce došlo tím, že původní oprávněný vložil předmětnou částku ve výši 900.000,- Kč na bankovní účet ve smlouvě uvedený. Skutečnost, zda se uvedená částka dostala do dispoziční sféry vedlejší účastnice, pak již pro posouzení platnosti předmětné smlouvy nepovažoval za relevantní.
7. Právě uvedené rozhodnutí bylo k odvolání vedlejší účastnice změněno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č.j. 30 Co 105/2012-233, tak, že exekuce nařízená na majetek vedlejší účastnice byla zastavena. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že po doplnění a částečném zopakování dokazování ve smyslu ustanovení §213 odst. 1, 2, a 4 občanského soudního řádu dospěl k závěru, že vůle původního oprávněného, Vladimíra Sýkory, nesměřovala k uzavření smlouvy o půjčce, neboť tento neměl v úmyslu půjčit předmětnou částku vedlejší účastnici, ale jednalo se z jeho strany o "podvodné jednání" a tedy i absolutně neplatný právní úkon. Dle názoru odvolacího soudu totiž nebylo možno přehlédnout, že technicky celá transakce proběhla tak, že původní oprávněný nejprve vložil předmětnou částku na bankovní účet svědkyně paní Lučanové, jež peníze vzápětí z účtu vybrala a ihned předala zpět do dispozice původního oprávněného.
8. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2013, č.j. 20 Cdo 3735/2012 - 253, odmítnuto jako nedůvodné.
III.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Ústavní soud si na úvod dovoluje upozornit na skutečnost, že jádrem předmětné ústavní stížnosti je zejména polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy provedly dokazování a následné hodnocení důkazů. Jednalo se mimo jiné o neprovedení důkazu výpovědí svědkyně Z. L., nezopakování důkazů smlouvou o půjčce a notářským zápisem před odvolacím soudem, neposouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí svědků Vlasty Lučanové a Zdeňka Zettela. Dále se stěžovatelka důrazně ohradila proti označení jednání svého právního předchůdce, Vladimíra Sýkory, odvolacím soudem za podvodné. Konečně stěžovatelka namítá též pochybení odvolacího soudu stran nepoučení účastníků podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu.
11. Ústavní soud si v této souvislosti nejprve v obecné rovině dovoluje odkázat na svou konstantní judikaturu, dle níž mu jako orgánu ochrany ústavnosti, jenž není zásadně povolán k výkonu dozoru či kontroly nad rozhodovací činností obecných soudů (s výjimkou situací, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce), nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový extrémní rozpor však v dané věci dle názoru Ústavního soudu dovodit nelze.
12. Po prostudování vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud naopak nejenom neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho právními závěry, nýbrž kvituje i postup dokazování zvolený obecnými soudy. O pečlivosti obecných soudů svědčí dle názoru Ústavního soudu jak protokoly o jednáních, na kterých byli opakovaně vyslechnuti původní oprávněný, povinná a čtyři další svědci, tak i úřední záznamy Policie České republiky, které podrobně doplnily uvedené svědecké výpovědi. Není přitom bez významu, že na pozadí tohoto civilního sporu o existenci pohledávky probíhalo také vyšetřování pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu.
13. Stěžovatelka ve svém návrhu namítala mj. to, že odvolací soud pochybil, když v rozporu s ustanovením §213 občanského soudního řádu zopakoval důkazy, provedené již dříve soudem prvního stupně a vztahující se k otázce platnosti či neplatnosti předmětné smlouvy o půjčce, jen částečně, a nikoli jako celek, když znovu neprovedl i důkaz smlouvou o půjčce a notářským zápisem. Právě uvedené námitce však nelze přisvědčit. Ústavní soud sice souhlasí s tím, nač upozorňuje stěžovatelka, a sice že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek. Ústavní soud si však zároveň dovoluje upozornit na skutečnost, jež je pro posouzení důvodnosti právě předestřené námitky stěžovatelky rozhodná, a sice že smlouva o půjčce je tzv. reálným (nikoli jen konsensuálním) kontraktem, což jinými slovy znamená, že ke vzniku smlouvy o půjčce dochází nikoli v okamžiku dohody stran o uzavření smlouvy, ale teprve okamžikem skutečného odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi (srov. ŠKÁROVÁ, M.; ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s.). Skutečností, která byla předmětem dokazování před odvolacím soudem, pak nebyla otázka, zda došlo k dohodě smluvních stran o uzavření smlouvy o půjčce (skutečnost podpisu smlouvy o půjčce dne 24. 7. 2008 a následného vyhotovení notářského zápisu nebyla žádným z účastníků řízení rozporována), ale naopak jí byla otázka, zda došlo i k předání předmětu smlouvy. Proto tedy nebylo pochybením odvolacího soudu, když tento znovu neprovedl důkaz smlouvou o půjčce a notářským zápisem, neboť na základě těchto důkazů nemohl ve vztahu k otázce, zda kromě podpisu smlouvy došlo i k předání předmětu půjčky vedlejší účastnici, učinit žádné skutkové závěry.
14. Stěžovatelka se dále ohradila i proti vyjádření odvolacího soudu, který označil jednání původního oprávněného za podvodné. Stěžovatelka pak poukazovala na odlišnost civilního a trestního řízení, zásadu presumpce neviny a namítala, že v civilním soudním řízení lze hovořit nanejvýše o rozporu s dobrými mravy, nikoli však o podvodnosti jednání. Ústavní soud však ani tuto námitku stěžovatelky nevnímá jako důvodnou, ale naopak je toho názoru, že užil-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výrazu "podvodné jednání", jednalo se o jím vyslovený hodnotící soud vyjádřený běžně užívaným jazykem, přičemž významem tohoto vyjádření měla být nepoctivost úmyslu právního předchůdce stěžovatelky, kterýžto měl odvolací soud za prokázaný. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky nemá za to, že by užitím tohoto výrazu bylo jakkoli zasaženo do ústavně garantovaných práv stěžovatelky či jejího právního předchůdce.
15. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že odvolací soud neposoudil věrohodnost výpovědí svědků Vlasty Lučanové a Zdeňka Zettela, když výpovědi těchto svědků jsou dle tvrzení stěžovatelky v hrubém rozporu s jejich výpověďmi učiněnými před soudem prvního stupně, pak ani tuto neshledal Ústavní soud s ohledem na obsah vyžádaného spisu důvodnou, když svědkyně Vlasta Lučanová dle názoru Ústavního soudu nevypovídala v rámci odvolacího řízení odlišně, než v řízení před soudem prvního stupně. Pokud jde o výpověď svědka Zdeňka Zettela, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že tento svědek v řízení před odvolacím soudem způsobem, jenž by byl "v hrubém rozporu" s jeho výpovědí před soudem prvního stupně, vypovídat ani nemohl, neboť tento svědek v předmětném exekučním řízení vypovídal pouze jedinkrát, a to před odvolacím soudem dne 20. 6. 2012.
16. Stěžovatelka dále vytýkala obecným soudům, že tyto nevyužily všech procesních prostředků daných jim občanským soudním řádem k tomu, aby zajistily výslech svědkyně Z. L. S tímto tvrzením stěžovatelky však Ústavní soud nemůže s ohledem na obsah vyžádaného spisového materiálu souhlasit, když obecné soudy opakovaně tuto svědkyni předvolávaly k jednání, spolupracovaly s orgány činnými v trestním řízení za účelem zjištění, kam mají být předvolání svědkyni doručována, a dokonce přistoupily též k uložení pořádkové pokuty. I přes právě uvedené kroky obecných soudů se však svědkyně k jednání soudu opakovaně nedostavila (když v mezidobí nastoupila k výkonu trestu odnětí svobody), a proto odvolací soud přistoupil k provedení důkazu Úředním záznamem Policie ČR o podaném vysvětlení, učiněném svědkyní dne 27. 5. 2011. Tomuto postupu obecných soudů pak Ústavní soud nemá, co by vytkl.
17. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky ohledně překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, nález ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11, či nález ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz), o nepředvídatelné rozhodnutí se jedná tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. O takovém rozhodnutí však v nyní posuzovaném případě hovořit nelze, a to právě s ohledem na průběh celého řízení o návrhu vedlejší účastnice na zastavení předmětné exekuce. Jak ostatně uvádí sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, byl cíl dokazování (tj. zjištění okolností poskytnutí půjčky) definován již v původním řízení před soudem prvního stupně, přičemž ani později se předmětem dokazování nestala jiná skutečnost než otázka, zda byla předmětná půjčka vedlejší účastnici právním předchůdcem stěžovatelky reálně poskytnuta či nikoli. S ohledem na právě uvedené tak stěžovatelka měla možnost uvádět skutečnosti rozhodné pro posouzení otázky poskytnutí půjčky vedlejší účastnici a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž stěžovatelka této možnosti také využila. Pouhá skutečnost, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl na základě jím doplněného dokazování k závěru, že půjčka vedlejší účastnici poskytnuta nebyla, smlouva o půjčce tak platně nevznikla, a tudíž je ve věci dán důvod pro zastavení exekuce, tak není v žádném případě skutečností, která by mohla založit závěr o nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na průběh celého řízení se pak nejedná ani o skutečnost, která by vyžadovala předchozí poučení stěžovatelky ve smyslu §118a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť smyslem této poučovací povinnosti soudu je zajistit, aby účastník řízení nebyl zaskočen jiným právním posouzením věci soudem, aniž by tomuto účastníku bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy (srov. BUREŠ, J.; DRÁPAL, L.; KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, 1066 s.). Jak však již bylo uvedeno výše, tato možnost stěžovatelce v řízení upřena nebyla a za situace, kdy stěžovatelka sama v řízení aktivně tvrdila skutečnosti, jež považovala za významné pro právní posouzení věci, a navrhovala k jejich prokázání důkazy, zde nebyl žádný důvod pro poskytnutí poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu.
18. Důvodnou Ústavní soud neshledal ani tu námitku stěžovatelky, dle které se odvolací soud nezabýval tím, že za situace, kdy vedlejší účastnice uznala svůj dluh, bylo důkazní břemeno stran prokázání neexistence uznaného závazku přeneseno na vedlejší účastnici. Ústavní soud naopak po prostudování spisového materiálu shledal tuto námitku zcela nepřípadnou, neboť nedospěl k závěru, že by to nebyla vedlejší účastnice, kdo v řízení nesl (a zároveň též unesl) důkazní břemeno.
19. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že konečně nepřisvědčil ani názoru stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je "extrémním excesem". Tomuto tvrzení Ústavní soud nemohl dát za pravdu, neboť v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neshledal žádné závažné logické rozpory či jiný extrémní exces, který by byl důvodem pro kasaci tohoto rozhodnutí.
IV.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu