ECLI:CZ:US:2014:2.US.2339.13.1
sp. zn. II. ÚS 2339/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1. zasílatelská s.r.o., se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 94 INS 1151/2013-B-50 č. 3 ze dne 13. 6. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením městský soud podle §51 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též "insolvenční zákon"), rozhodl na schůzi věřitelů konané dne 13. 6. 2013 tak, že stěžovatelce coby věřiteli č. 115 hlasovací právo nepřiznal. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vyslechl veškerou přednesenou argumentaci a vychází z toho, že tato argumentace zatím není jednoznačná a nesvědčí ve prospěch ani proti jednomu z názorů. Soud dále uvedl, že nepřiznal hlasovací právo stěžovatelce, aby neohrozil insolvenční zájem věřitelů podle §2 písm. j) insolvenčního zákona. Nelze zde dle něj podcenit nebezpečí, že by věřitel za své nejisté a doposud nevyjasněné situace při své síle hlasů na sebe neatrahoval v konkrétních postupech zájem, který by nemusel být společným zájmem všech insolvenčních věřitelů.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka tvrdí, že se insolvenční soud nevypořádal se všemi jejími argumenty, resp. soud "rezignoval" na jejich přezkum, což v ústavní stížnosti blíže rozvedla a odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012. V dalším pak zpochybnila závěr insolvenčního soudu o ochraně insolvenčního zájmu věřitelů podle §2 písm. j) insolvenčního zákona. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporované rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Městský soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelky se stanoviskem insolvenčního soudu ve věci splnění podmínek pro přiznání hlasovacího práva v rámci věřitelského výboru a s odůvodněním tohoto stanoviska. Hlavním důvodem je pak namítaná nedostatečná odůvodněnost výroku insolvenčního soudu, která má být v přímém rozporu s požadavkem ústavní konformity soudních rozhodnutí.
Dále považuje Ústavní soud za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatelky co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nelze totiž přehlédnout, že rozhodování soudu se odehrává na schůzi věřitelů, v jejímž rámci je činěna celá řada procesních úkonů soudu i účastníků a soudce je osobně této schůzi přítomen, je nucen rozhodovat takřka bezprostředně a v reakci na aktuální procesní vývoj takové schůze, a nikoli až s odstupem času, kdy by měl čas vyhotovit celé rozhodnutí včetně podrobného odůvodnění. Důsledkem toho je i skutečnost, že odůvodnění soudce je zachyceno stručně v protokolu ze schůze věřitelů. Nelze tedy po soudci požadovat takovou míru přesnosti, jak ji stěžovatelka naznačila, neboť povaha rozhodování na věřitelské schůzi takovou přesnost nepřipouští. Rozhodně pak za této situace nelze po soudci vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument.
Ústavní soud zde připomíná, že ani nesprávná, resp. stěžovatelkou nesdílená interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. V tomto smyslu lze pochybovat o tom, že by právo na hlasování ve věřitelském výboru bylo v posuzovaném případě ústavně chráněno a představovalo samo o sobě subjektivní ústavní právo. O to větší důraz pak Ústavní soud musí klást na zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Dále, vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o odepření hlasovacích práv stěžovatelky má vztah pouze k již proběhlé schůzi, a pro další schůzi jím soud není nijak vázán, jeví se jako sporné, zda by zásah Ústavního soudu měl jakýkoli normativní význam, a jeho kasační pravomoc tak nepostrádala smysl.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky s úvahami soudu stran ochrany insolvenčního zájmu (ostatních) věřitelů podle §2 písm. j) insolvenčního zákona, nelze než uzavřít, že tyto úvahy, byť jsou krátké, jsou zcela jasné, přehledné a srozumitelné a dávají přehledný obraz o úvahách, kterými byl insolvenční soud veden. Rovněž tak je třeba poznamenat, že vývody soudce je nutné promítnout na předchozí vystoupení účastníků - věřitelů, kde stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce pouze argumentovala proti případnému nepřiznání hlasovacích práv, ale na žádný důkazní materiál v této souvislosti neodkázala. Závěry Ústavního soudu vyslovené ve stěžovatelkou připomínaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219) se proto neuplatní. Ústavní soud z těchto důvodů nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky o zásahu do základního práva dle čl. 11 Listiny.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu