ECLI:CZ:US:2014:2.US.293.14.1
sp. zn. II. ÚS 293/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky MEDARB s. r. o., se sídlem Brtnická 2853/11, Jihlava, zastoupené JUDr. Karlem Schelle, LL.M, MBA, advokátem, se sídlem Ambrožova 6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2013, č. j. 14 Co 540/2013-24, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím nesprávně vyložil §146 odst. 2 o. s. ř., když stěžovatelkou uplatněné náklady řízení měl za neúčelně vynaložené a stěžovatelce nepřiznal jejich náhradu. Stěžovatelka tvrdí, že to byl dlužník, kdo porušil svou povinnost, tudíž zavinil podání žaloby, a měl by v případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby nést náklady řízení. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které nepřiznání zákonem stanoveného práva na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení účastníku, který měl v řízení úspěch, představuje zásah do práva na spravedlivý proces.
3. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se domáhala žalobou ze dne 31. 5. 2012 po žalovaném Karlu Kiliánovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 1022 Kč jako jízdného ve výši 22 Kč a přirážky k jízdnému ve výši 1000 Kč za jízdu žalovaným bez platné jízdenky. Dne 6. 5. 2013 vzala stěžovatelka žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaný dne 20. 9. 2012, tedy ještě předtím, než mu byla doručena žaloba a než byl vydán platební rozkaz, avšak po podání žaloby, dlužnou částku včetně úroku z prodlení zaplatil. Usnesením ze dne 5. 6. 2013, č. j. 105 C 144/2012-14, Okresní soud v Břeclavi řízení zastavil a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 2000 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1000 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 1000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém požadovala po žalovaném náhradu nákladů řízení ve výši 5719 Kč. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů částku 1000 Kč, představující náhradu stěžovatelkou zaplaceného soudního poplatku, žádné jiné účelně vynaložené náklady stěžovatelce dle odvolacího soudu nevznikly.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů, zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §146 odst. 2 o. s. ř., tedy porušení "podústavního" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace §146 odst. 2 o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. zní: Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
7. Ve svém ústavní stížností napadeném usnesení Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žalovaný zaplatil jistinu 1022 Kč s úrokem z prodlení po podání žaloby a stěžovatelka má tedy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Odvolací soud po zvážení okolnosti, že žalobcem je společnost, která hromadně skupuje pohledávky, které následně vymáhá, vyslovil své přesvědčení, že hodlá-li se stěžovatelka věnovat činnosti vymáhání pohledávek, má mít k výkonu této činnosti zajištěn odpovídající vlastní aparát, který bude tuto činnost schopen vykonávat. Soud dále uvedl, že všechny návrhy na vymáhání předmětných pohledávek stěžovatelky vycházejí z téhož skutkového základu a z téže právní úpravy, a vzorová žaloba je tak využitelná pro ostatní vymáhané pohledávky. I v tomto případě, přestože v nyní projednávané věci nepodala stěžovatelka návrh na vydání platebního rozkazu prostřednictvím elektronického formuláře, lze hovořit o tzv. formulářové žalobě, kterou definoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11. Odvolací soud uzavřel, že zastoupení stěžovatelky v takto jednoduché věci je sice možné, avšak náklady řízení takto vynaložené stěžovatelkou nelze považovat za účelně vynaložené.
8. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
9. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), bylo rozhodováno v bagatelním sporu, přičemž shodný přívlastek platí i pro výši vzniklých nákladů řízení.
10. Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, nověji pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a dalších rozhodnutích, dostupných v databázi http://nalus.usoud.cz), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.
11. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
12. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud svůj závěr, že náklady právního zastoupení v dané věci nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ústavně relevantně odůvodnil, a proto jej nelze označit za svévolný (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2771/11, v jehož duchu nelze označit postup obecných soudů za svévolný ani nepřiměřený, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlední konkrétní okolnosti případu a své úvahy následně uspokojivě zdůvodní).
13. Ústavní soud závěrem dodává, že se ve své judikatuře mnohokráte zabýval ústavními stížnostmi, ve kterých subjekty specializující se na skupování a vymáhání pohledávek brojily proti tomu, že jim při rozhodování o náhradě nákladů řízení nebyly přiznány náklady spojené se zastoupením advokátem. Ústavní soud dospěl v této otázce k závěru, formulovaném např. v usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, že "za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu." Ohledně této své rozsáhlé judikatury odkazuje Ústavní soud pro stručnost např. taktéž na své usnesení ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/11, ve kterém jsou citována další rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k projednávané problematice.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu