ECLI:CZ:US:2014:2.US.539.14.1
sp. zn. II. ÚS 539/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Klineckým, advokátem se sídlem Tuchorazská 1433, 282 01 Český Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 447/2013-83 ze dne 25. 11. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0 Nc 77/2013-46 ze dne 17. 6. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud rozhodl o návrhu vedlejší účastnice, v původním řízení matky, o úpravě poměrů k nezletilým dětem B. a M. včetně jejich styku s otcem, jakož i stanovení výživného. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti co do výše výživného a způsobu úhrady jeho nedoplatku změnil a ve zbývající části jej jako věcně správný potvrdil. Krajský soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Namítá, že odvolací soud se nevypořádal s odvolací námitkou ohledně skutečných majetkových poměrů vedlejší účastnice, což v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem odkázal na judikaturu Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací i odvolací soud vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se údajného opomenutí vypořádat se s jeho odvolacím argumentem stran skutečných majetkových poměrů vedlejší účastnice, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nelze totiž přehlédnout, že předmětný odvolací argument se sice vztahoval k faktickým majetkovým poměrům vedlejší účastnice, to ovšem ve spojitosti s tím, že ke zlepšování těchto jejích poměrů mají zásadním způsobem přispívat její rodiče. Důkazem toho ostatně budiž i vyjádření vedlejší účastnice k podanému odvolání, kde tvrdí, že v daném řízení není možné zohledňovat finanční situaci jejích rodičů. Na to pak odvolací soud zareagoval úsudkem, že prarodiče vyživovací povinnost k vnučkám nemají, přičemž oba rodiče jsou sami bez pomoci jiných svým vyživovacím povinnostem schopni dostát. Tento výrok soudu druhé stolice je však třeba vykládat v návaznosti na šetření majetkových poměrů vedlejší účastnice provedené nalézacím soudem, neboť odvolací soud se s ním výslovně ztotožnil.
K tomu je třeba podotknout, že případná výpomoc rodičů vedlejší účastnice se nemůže sama o sobě stát referenčním kritériem pro stanovení výše výživného, expressis verbis, nemůže posloužit jako důvod k proporčnímu snížení výživného, poněvadž jednak tuto výpomoc nelze po prarodičích formálně vynucovat, jednak tato pomoc může mít přechodný či nestálý charakter, což by vedlo k neustálému nalézání výše výživného, a tím i k nabourání alespoň určité míry právní jistoty v těchto vztazích, obzvláště když péče o nezletilé je primární povinností rodičů. Lze sice přisvědčit stěžovateli v tom, že odvolací soud se předmětnou otázkou mohl zabývat podrobněji, avšak tento dílčí deficit nemůže sám o sobě představovat důvod pro kasaci napadených rozsudků, když jejich výroky jsou založeny na poměření majetkových poměrů obou rodičů nezletilého sestávajícím z celé řady prvků. Rozporované rozsudky soudů tak na pozadí referenčních kritérií ústavnosti jako celek obstojí.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu