ECLI:CZ:US:2014:3.US.1061.14.1
sp. zn. III. ÚS 1061/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bernarda Pospěcha, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem, se sídlem AK v Prostějově, Vrahovická 2526/7, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. února 2012 č. j. 9 C 361/2008-100, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2012 č. j. 11 Co 310/2012-147 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 106/2013-205, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 17. 3. 2014, doplněnou po výzvě k odstranění vad 30. 4. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými nebyla povolena obnova řízení ve věci zrušení práva věcného břemene (označeného jako doživotního bezplatného užívání výměnku).
2. Stěžovatel se domnívá, že výše napadenými řízeními, sděleními a rozhodnutími, byla porušena jeho základní práva zakotvená zejména v čl. 12. odst. l, v čl. 36. v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel tvrdil, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou protiústavní, nepřezkoumatelná a porušující právo na spravedlivý proces v důsledku opomenutí důkazních návrhů a nedostatečného odůvodnění. Dále se domáhal zásahu Ústavního soudu k nápravě pasivity státních orgánů (obecné soudy, státní zastupitelství, ministerstvo spravedlnosti) a tvrdil, že řízení je zatíženo značnými průtahy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích tvrdil, že žalobu na obnovu řízení podal důvodně, neboť soudy obou stupňů v původním řízení převážně opřely svá rozhodnutí
a) o křivou výpověď a nepravdivý znalecký posudek znalce,
b) o křivou výpověď svědků žalobkyně,
c) o zjištění, že zásah do užívacích práv stěžovatele a zabraňovaní mu v nich žalobkyní a jejím přítelem je důsledkem negativního chování dovolatele k nim.
5. Dále stěžovatel podrobně popsal veškeré právní úkony, které dosud učinil, aby se bránil zásahům žalobkyně a jejího přítele do domovních práv, poukázal na nepravdivý posudek znalce, účelové výpovědi svědků žalobkyně, nesouhlas s výší finanční náhrady atd. Stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění soudu v nalézacím řízení učiněná z provedených důkazů a závěry o změně poměrů mezi účastníky a výhodou oprávněného. Vyslovil přesvědčení, že byly naplněny důvody obnovy řízení, ale soudy jeho návrhu bezdůvodně nevyhověly. Dovolací soud vady řízení nenapravil, odmítl dovolání stěžovatele, aniž by se vyjádřil k věcným důvodům žaloby na obnovu řízení. Dále vytkl Ústavnímu soudu, že se také nezabýval předcházejícím podáním věci stěžovatele a ústavní stížnost odmítl (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1306/11 ze dne 4. 10. 2011).
6. Stěžovatel požádal Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost rozhodnutí napadených ústavní stížností, aniž by svůj návrh konkrétně odůvodnil.
7. Ústavní soud nebude podrobně rekapitulovat průběh předchozího řízení, neboť obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou stěžovateli známy, a proto na ně pro stručnost odkazuje.
8. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
9. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
10. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že se obecné soudy všech stupňů shodly na tom, že stěžovatel neprokázal existenci nových skutečností, rozhodnutí nebo důkazů, které bez své viny nemohl použít v původním řízení a které byly způsobilé změnit výsledek řízení. Stěžovateli bylo v nalézacím řízení rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 1. 2008 č. j. 9 C 235/2005-100 zrušeno právo věcného břemene bytu za jednorázovou finanční náhradu 76 180 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 7. 2008 č. j. 11 Co 241/2008-163 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. 1. 2011 č. j. 22 Cdo 562/2009-232. Rovněž Ústavní soud usnesením ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1306/11 odmítl ústavní stížnost podanou stěžovatelem proti uvedeným rozhodnutím.
11. Ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. má - jako důvod pro povolení obnovy řízení - na mysli takové skutečnosti nebo důkazy, které jsou (ve srovnání s původním řízením) "nové", tj. v době původního řízení sice objektivně existující, ale z pohledu účastníka tehdy nepoužitelné, aniž by nesl vinu na tom, že o nich nevěděl, popř. že nesplnil povinnosti tvrzení nebo důkazní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 28 Cdo 321/2003).
12. Stěžovatel se domáhal v řízení před Ústavním soudem změny rozhodnutí, přestože obecné soudy se shodly na tom, že stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, aniž by byl naplněn některý z důvodů obnovy řízení vymezených v §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Stěžovatelem nově předložené důkazy, které nemohl předložit v původním řízení (kolaudační rozhodnutí, výkresová dokumentace), dle shodných závěrů obecných soudů nemohou být důvodem na povolení obnovy řízení ve smyslu citovaných ustanovení.
13. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") a v podstatě uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. H. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) - dále "o. s. ř.".
14. Usnesením dovolacího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud jasně vyložil, že návrh na povolení obnovy řízení se nemůže týkat hodnocení důkazů soudem v předcházejícím řízení, kterými nebylo stěžovateli pravomocně vyhověno. Důvodem žaloby na obnovu řízení mohou být nové (ve smyslu uvedeném výše) skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, jimiž může být podstatně oslabena například věrohodnost svědka, tedy, jinak řečeno, nové skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, jimiž je možné zpochybnit předpoklady, na nichž bylo hodnocení důkazů založeno. Žalobou na obnovu řízení však nelze napadnout samotné hodnocení důkazů soudem provedené podle ustanovení §132 a násl. o. s. ř. Jádro dovolání přitom spočívalo v předestření vlastní skutkové verze a v (zde nepřípustné) polemice s hodnocením důkazů soudem, resp. v dalších námitkách skutkové povahy, které však v tomto řízen nelze uplatnit (viz §237 odst. 3 o. s. ř. in fine).
15. Ústavní soud uvádí, že úvahy a závěry obecných soudů se opírají jak o právní předpisy a ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, tak i o veškeré skutečnosti obsažené ve spise. Tyto úvahy a závěry jsou nepochybně legitimní a současně i přesvědčivé a předvídatelné a jako takové i ústavně souladné. Tvrzení stěžovatele, že řízení o povolení obnovy řízení bylo v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, je pouhou polemikou s názory obecných soudů, která sama o sobě nemůže dosahovat ústavněprávního rozměru.
16. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) str. 45-46]; jeho rolí je posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
17. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94 ze dne 13. 1. 1995 (U 2/3 SbNU 313), usnesení sp. zn. III. ÚS 490/02 ze dne 19. 9. 2002, usnesení sp. zn. II. ÚS 521/05 ze dne 25. 10. 2006, http://nalus.usoud.cz].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2014
Jan Musil v. r.
předseda senátu