ECLI:CZ:US:2014:3.US.1255.14.1
sp. zn. III. ÚS 1255/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 256/23, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2014 č. j. 12 To 41/2014-67 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. ledna 2014 č. j. 8 PP 104/2012-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 3. dubna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 Listiny, právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že napadeným usnesením Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") byl zamítnut stěžovatelův návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dle okresního soudu stěžovatel dostatečně neprokázal, že v případě podmíněného propuštění povede řádný život. Jeho tvrzení zůstala v obecné rovině a vzhledem k tomu, že se ve výkonu trestu odnětí svobody nenachází poprvé a jednou se dokonce neosvědčil po podmíněném propuštění, je dle soudu třeba, aby svůj návrh velice pečlivě zdůvodnil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Přitom uvedl, že se ztotožňuje se závěry a postupem okresního soudu a navíc zdůraznil, že stěžovatel dostal již v minulosti důvěru a možnost vedení řádného života na svobodě, tuto však nevyužil a spáchal další závažný trestný čin. Přestože tak proti stěžovatelovu chování ve výkonu trestu nejsou významnější námitky, nebylo zatím prokázáno, že stěžovatel povede po propuštění řádný život, což je podmínka, bez níž nelze návrhu na podmíněné propuštění vyhovět.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel rozhodujícím soudům vytýká několik závažných pochybení. Předně krajský soud, aniž by rozhodoval ve veřejném zasedání, zamítl stěžovatelovu stížnost z jiných důvodů, než z jakých byl zamítnut stěžovatelův původní návrh na podmínečné propuštění. To představuje dle judikatury Ústavního soudu porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Krajský soud se dále dopustil nepřípustného porušení zákazu dvojího přičítání, když okolnosti vztahující se k spáchanému trestnému činu, a tedy i trestu za něj uděleného, opětovně zohlednil i při rozhodování o podmíněném propuštění. Rozhodoval tak podle stavu qua ante a nikoliv podle stavu věci ke dni rozhodnutí. Zamítnutím stěžovatelova návrhu toliko s ohledem na závažnost spáchaného činu byl porušen princip, dle nějž nelze nikdy toliko z povahy činu vyloučit možnost podmíněného propuštění. Krajský soud se rovněž nevypořádal se všemi stěžovatelem vznesenými námitkami. Stěžovatelovo procesní postavení pak bylo oslabeno tím, že mu nebyl zaslán protokol z veřejného zasedání konaného okresním soudem dne 9. ledna 2014, a byl rovněž omezován ve svém právu nahlédnout do spisu. Stěžovatel rovněž namítá, že protokol pořízený z průběhu uvedeného veřejného zasedání neodpovídá skutečnosti. Stěžovateli bylo upřeno právo závěrečného návrhu. Dále se stěžovatel ohradil proti hodnocení některých důkazů, konkrétně písemného hodnocení stěžovatelovy osoby ředitelem věznice. S tímto dokumentem se stěžovatel seznámil a podepsal jej v jiné verzi, než v jaké byl později předložen soudu. Toto hodnocení pak bylo bráno jako nesporný důkaz, přestože stěžovatel při jeho podpisu písemně uvedl, že má vůči němu zásadní výhrady, které pak nemohl v rámci veřejného zasedání uplatnit. Dále stěžovatel rozporuje dílčí části uvedeného hodnocení ředitele věznice a vybrané z nich označuje za nepravdivé a nelogické. Za nepřípustný formalismus označuje pak stěžovatel požadavek okresního soudu dokládat možnost získání práce a bydlení po propuštění na svobodu. V praxi jsou totiž tato potvrzení v zásadě fiktivní, neboť si je lze nechat vystavit za poplatek a sám zákon podmínku takového potvrzení nezakotvuje. Ani jeden z rozhodujících soudů se pak nevypořádal s námitkou působení dvou zvlášť uložených trestů a jejich vlivu na možnost podmínečného propuštění. Na závěr stěžovatel poukazuje na obecně neutěšenou situaci vězenství v České republice, kterou je i dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva třeba, mimo jiné, řešit preferováním podmíněného propouštění vězňů, u nichž jejich chování naznačuje splnění účelu trestu, kterým je resocializace. Ze všech výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do dvou skupin, kdy částí z nich stěžovatel vytýká obecným soudům zásah do jeho procesních ústavních práv protiprávně vedeným řízením a částí námitek se snaží podpořit tvrzení o porušení stěžovatelových hmotných práv, zejména ústavně nekonformním výkladem zákonných stanovení. Ústavní soud přitom není oprávněn kasačně zasáhnout proti každému pochybení v rovině nezákonnosti nebo věcné nesprávnosti, nýbrž pouze proti těm, kterými by byla porušena stěžovatelova základní práva a svobody. Takové pochybení však v daném případě neshledal.
7. Ústavní soud se v první řadě neztotožnil se stěžovatelovým tvrzením, že rozhodováním krajského soudu v neveřejném zasedání došlo k neoprávněnému zásahu do práva na spravedlivé kontradiktorní trestní řízení. Nelze se totiž ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že krajský soud zamítl stěžovatelovu stížnost z jiných důvodů, než z jakých byl okresním soudem zamítnut původní návrh. Dle názoru Ústavního soudu dospěly oba soudy k stejnému závěru, že stěžovatel v řízení neprokázal dostatečné záruky jeho řádného chování po propuštění z výkonu trestu. Krajský soud toliko navíc zdůraznil, že v tomto hodnocení hrála klíčovou roli skutečnost dřívějšího porušení podmínek podmínečného propuštění. Tato okolnost je však zmíněna i v rozhodnutí okresního soudu a krajský soud ji pouze vyzdvihl nad ostatní. To dle Ústavního soudu nepředstavuje rozhodnutí založené na jiném opěrném důvodu, a tudíž krajský soud neměl povinnost konat ve věci veřejné zasedání. K neoprávněnému zásahu do práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny tedy nedošlo.
8. Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku, dle níž se krajský soud nevypořádal se všemi stěžovatelem vznesenými námitkami. Stěžovatel tuto námitku uplatnil toliko povšechně, aniž by konkrétně vymezil, které námitky, jež by mohli mít vliv na meritorní rozhodnutí o jeho stížnosti, nebyly krajským soudem zohledněny. V tomto ohledu musí Ústavní soud především připomenout, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [(srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, §61, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. prosince 2008 (N 225/51 SbNU 807)]. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát. Ústavní soud se seznámil se stěžovatelem podanou stížností a neshledal v ní žádnou relevantní námitku, zpochybňující především závěr okresního soudu o nedostatečném prokázání záruk budoucího řádného života, s níž by se krajský soud nevypořádal. Nevypořádání se s námitkou souběhu dvou zvlášť uložených trestů nepovažuje Ústavní soud za zásah do práva na spravedlivý proces, neboť předmět této otázky se nijak nedotýkal předmětu řízení o návrhu na podmíněné propuštění, zvláště v situaci, kdy tomuto návrhu nebylo vyhověno.
9. K zjevně neopodstatněným námitkám možno přiřadit tvrzení stěžovatele, že v předmětném řízení došlo k neoprávněnému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces tím, že mu nebyl zaslán protokol a bylo mu neoprávněně odepřeno právo nahlédnout do spisu. Taková pochybení, i kdyby se ukázala být reálná, nemohla dle Ústavního soudu zasáhnout stěžovatelova základní práva a svobody v takové intenzitě, aby to opravňovalo kasační zásah Ústavního soudu. Účastníkům řízení např. nesvědčí právo (natož pak ústavní) na zaslání protokolu z veřejného zasedání. Rovněž tak spis, do kterého byl údajně stěžovateli odepřen přístup, neobsahoval před rozhodnutím okresního soudu, s výjimkou stěžovatelových podání a hodnocení věznice, které však bylo stěžovateli známo z dřívější doby, žádné relevantní listiny. V tomto směru tedy nedošlo k žádnému významnému negativnímu zásahu do stěžovatelových ústavních práv. Jak je již uvedeno výše, nemůže Ústavní soud napravovat každé procesní pochybení obecných soudů, neprokáže-li stěžovatel zároveň tu skutečnost, že ruku v ruce s tvrzeným procesním pochybením došlo k porušení jeho hmotných ústavních práv. Žádný soudní proces totiž není samoúčelný a jeho spravedlnost či nespravedlnost lze v řízení o ústavní stížnosti hodnotit toliko vcelku, a to především z hlediska schopnosti dosáhnout v jeho rámci konkrétního hmotněprávního, skutečně sledovaného účelu.
10. Za zjevně neopodstatněné pak Ústavní soud považuje i námitky, týkající se meritorního závěru rozhodujících soudů stran splnění podmínek pro podmínečné propuštění. V tomto směru je třeba v první řadě konstatovat, že Ústavní soud nepředstavuje trestní tribunál rozhodující o vině odsouzeného, a spravedlivém trestu za jeho skutky, a o to méně může Ústavní soud být orgánem rozhodujícím o míře napravení a resocializace odsouzeného pachatele, a proto mu jakékoliv přehodnocování provedených důkazů zásadně nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013sp. zn. III. ÚS 1681/13; všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud již mnohokrát v minulosti konstatoval, že hodnocení důkazů a aplikace podústavních právních předpisů je doménou obecných soudů a námitky proti tomuto hodnocení míří do roviny věcné správnosti a nikoliv ústavnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud může v takovém případě zasáhnout jen v případech extrémních pochybení důkazního řízení [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že jej trest již dostatečně napravil, a tedy nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4024/13 ze dne 26. 2. 2014). Dle Ústavního soudu tak podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě a dle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje toliko slušným (tedy normálním) chováním v průběhu první části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je dle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Neprokázání této skutečnosti pak nelze řešit snížením standardů pro podmíněné propuštění v důsledku špatné situace v českých věznicích. Je pak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno, týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali neschopnost splnit podmínky dřívějšího podmíněného propuštění, zásada presumpce automatické nápravy. Hodnocení uvedených podmínek pak přísluší pouze obecným soudům. Do jejich nezávislého rozhodnutí by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by toto v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, racionální či logickou oporu, anebo nerespektovalo některá ústavně zaručená práva. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
11. Stěžovatel dovozuje, především s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), porušení zákazu dvojího přičítání, k němuž mělo dojít tím, že soudy jeho návrh zamítly s poukazem na jeho "selhání" při posledním podmíněném propuštění. Ústavní soud se s touto námitkou neztotožnil. Obecné soudy v případě stěžovatele nedovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života jen z povahy a závažnosti jím spáchaného trestného činu, pro který je nyní ve výkonu trestu, ale komplexně a v souhrnu hodnotily jeho trestní minulost, ze které vyplývá, že páchá trestnou činnost opakovaně, a na základě toho shodně dovodily, že od stěžovatele momentálně nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, a tudíž mu není možné poskytnout zmírnění v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Z ústavněprávního hlediska přitom nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osoby, resp. dosavadního životního způsobu odsouzeného, což pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má. Takový postup soudů však nelze označit za porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatel není nově trestně stíhán, ani opakovaně trestán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen. Soudy se po posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění rozhodly této možnosti v případě stěžovatele nevyužít, vzhledem k tomu, že dospěly k závěru, že stěžovatel nenaplnil všechny zákonem předpokládané podmínky. Stěžovatelův odkaz na uvedený nález tak není přiléhavý. Vychází-li soud ze skutečnosti, že odsouzený se již v minulosti při podmíněných propuštěních neosvědčil, neboť ve zkušební době spáchal další trestnou činnost, jde o hodnocení ústavně konformní. Obecné soudy žádost nezamítly kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž kvůli tomu, že dřívější opakované tresty odnětí svobody, bez ohledu na charakter páchané trestné činnosti, se zjevně minuly účinkem, stěžovatel se z nich nepoučil a trestné činnosti se dopouštěl i nadále (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 399/14 ze dne 4. 3. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 3220/13 ze dne 14. 1. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1535/13 ze dne 21. 8. 2013 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 4805/12 ze dne 23. 5. 2013).
12. Ostatní námitky představují stěžovatelův nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a jako takové nemohou zásadně založit opodstatněnost jím podané ústavní stížnosti. K hodnocení ředitele věznice se stěžovatel mohl vyjádřit jednak především písemně, ale rovněž tak v rámci veřejného zasedání, a soudy jeho písemná vyjádření braly v potaz. Požadavek prokázání možnosti budoucího pracovního uplatnění je věcí rozhodujícího soudu a sám stěžovatel byl s touto praxí dobře seznámen, tudíž se jeho námitka jeví ryze účelová. Taková povinnost není pak dle Ústavního soudu v rozporu s čl. 4 Listiny.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu