ECLI:CZ:US:2014:3.US.1826.14.1
sp. zn. III. ÚS 1826/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Zůzy, správce konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r.o., IČ 48039691, se sídlem Moskevská 95/45, Praha 10 - Vršovice, zastoupeného Mgr. Jiřinou Mečkovskou, advokátkou se sídlem Nad Dědinou 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014 č. j. 30 Cdo 4004/2013-97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013 č. j. 15 Co 73/2013-82 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. září 2012 č. j. 14 C 145/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 26. 5. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces, na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu a na zákonného soudce (podle čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele (též jako žalobce) na zaplacení peněžitého plnění, kterého se domáhal z titulu náhrady škody z nezákonného rozhodnutí. Rozhodl tak o finančním nároku žalobce představujícím škodu, jež mu měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. 13 Cmo 239/2008, které bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1361/2009, když v důsledku nezákonného a posléze zrušeného rozhodnutí nemohl v době od 1. 1. 2009 do 28. 2. 2011 pobírat nájemné. Okresní soud vyšel ze zjištění, že na majetek dlužníka VELTEX spol. s r. o. byl prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalobce. Ten do soupisu majetku úpadce zahrnul mimo jiné i příslušné pozemky (areál Hloubětín). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2008 č. j. 58 Cm 146/2005-212 vyhověl požadavku společnosti ESOLUS s. r. o., která na výzvu konkursního soudu proti žalobci podala žalobu na vyloučení areálu Hloubětín z konkursní podstaty, když předmětné nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty vyloučil. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. 13 Cmo 239/2008 prvostupňový rozsudek potvrdil; rozhodnutí nabylo právní moci 30. 12. 2008. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1361/2009 rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce dne 1. 3. 2011 uplatnil svůj nárok na finanční odškodnění pro nezákonnost dovoláním zrušených rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze dle zákona č. 82/1998 Sb. u žalované České republiky s tím, že po dobu, kdy nemovitosti byly vyloučeny z konkursní podstaty, nemohl pobírat nájemné. Ta dopisem ze dne 1. 9. 2011 vyrozuměla žalobce, že jeho nárok neuznává, neboť věc není doposud pravomocně skončena, a tedy není splněna podmínka nezákonného rozhodnutí dle §8 zákona č. 82/1998 Sb. Uvedený skutkový stav okresní soud právně hodnotil zejména dle §7, 8, 13, 14 a 26 zákona č. 82/1998 Sb. Uzavřel, že za situace, kdy po rozhodnutí Nejvyššího soudu soudní řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty nadále pokračuje, nelze dotčená rozhodnutí považovat dle §8 zákona č. 82/1998 Sb. za nezákonná.
3. Městský soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako ve výsledku správný. Uvedl, že odůvodnění napadeného rozsudku nemůže obstát vzhledem ke skončení posuzovaného řízení, přesto však je závěr o zamítnutí žaloby správný, když nedůvodnost žaloby plyne přímo ze skutkových tvrzení žalobce. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. "pro tentokrát", aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2011). Žalobce svůj nárok postavil na argumentaci, že nezákonné rozhodnutí mu znemožnilo, aby v období, kdy areál Hloubětín byl vyloučen ze soupisu konkursní podstaty, čerpal požitky z tohoto majetku. Tato úvaha je však za dané situace vzhledem k výše uvedené tezi chybná. Konečným rozhodnutím byl zamítnut návrh společnosti ESOLUS s. r. o., o vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu, a tedy byl obnoven stav, kdy do soupisu konkursní podstaty patří a patřil areál Hloubětín. V případě, že uvedený areál byl využíván, jak tvrdí žalobce, i po rozhodnou dobu, pak subjekty, které jej využívaly a za jeho užívání se jim dostalo obohacení, měly povinnost uhradit žalobci do konkursní podstaty za jejich užívání úplatu. Pokud tak neučinily, bylo na žalobci, aby nároky ve prospěch podstaty řádným způsobem nejprve uplatnil, buď proti těmto nájemcům, nebo vůči tomu, kdo se v důsledku nezákonného rozhodnutí na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že žalobce svůj nárok na Ministerstvu spravedlnosti a následně žalobou na žalované ČR - Ministerstvu spravedlnosti uplatnil, aniž by se předtím, všemi právními prostředky neúspěšně pokusil domoci tvrzených nároků do konkursní podstaty. Za situace, kdy žalobce takto nepostupoval, je uplatnění práva na náhradu škody vůči státu minimálně předčasné, státem odškodnitelná újma dosud žalobci nevznikla.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že odvolací soud založil napadené rozhodnutí na názoru, že stát by za škodu vzniklou žalobci odpovídal až subsidiárně v případě, že by žalobce nebyl úspěšný se svým nárokem vůči osobám, které se na jeho úkor přímo obohatily. V této otázce, kterou učinil žalobce předmětem svého dovolání, odpovídá napadený rozsudek ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, na které nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1512/2011).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel především namítl následující. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro něj překvapivé. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na posouzení právní otázky soudem prvního stupně dosud neřešené, a to otázky, zda se stěžovatel nejprve pokusil domoci svých nároků do konkursní podstaty po třetí osobě (konkrétně zda se pokusil dosáhnout uspokojení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo tento prospěch získal a je povinen mu jej vydat). Svůj názor, že se stěžovatel nedomáhal uspokojení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, navíc odvolací soud vyslovil až v odůvodnění svého rozsudku, aniž stěžovateli dal příležitost na tento názor příslušně reagovat. Stěžovateli bylo tímto postupem odvolacího soudu znemožněno jeho právo se před soudem plně hájit. Posléze stěžovatel namítá, co konkrétního by mohl uvádět na podporu svého tvrzení, že je vyloučeno domoci se svých nároků po jiné osobě než po státu. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně interpretuje §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., pokud je názoru, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky například z titulu bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo tento prospěch získal, a je povinen mu jej vydat. Konečně stěžovatel namítá porušení práva na zákonného soudce tím, že se Nejvyšší soud v napadeném usnesení odchýlil v tomto svém nesprávném názoru (o subsidiární odpovědnost státu za škodu) od své předchozí judikatury, aniž by se vydal cestou velkého senátu Nejvyššího soudu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti civilního, trestního či správního práva, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší soud či Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další).
8. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Lze podotknout, že ve skutečnosti odvolací a dovolací soud aplikoval ustálenou judikaturu obecných soudů (což Nejvyšší soud stěžovateli předestřel i demonstrativním výčtem rozhodovací praxe v napadeném usnesení) - aprobovanou i z ústavněprávních hledisek i Ústavním soudem - podle níž přichází odpovědnost státu za škodu až subsidiárně, když stát má principiálně postavení tzv. posledního dlužníka, v kontrapozici s tzv. primárním dlužníkem v rámci občanskoprávního vztahu (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, publikovaný pod R 48/2011, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4484/12, II. ÚS 662/14, II. ÚS 621/14, III. ÚS 541/08). Jak uvedlo kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 541/08, "racionální základnu má rovněž úvaha soudu prvního stupně, že odpovědnost (státu) za škodu přichází v úvahu až subsidiárně, resp. poté, co se stane nemožným vypořádání primárního (ať již závazkového či deliktního) vztahu dotčených soukromých subjektů; teprve pak lze totiž uvažovat o tom, že ´škoda´ byla ustavena". Pakliže jde o konstantní judikaturu obecných soudů, pak nemůže jít ani o porušení práva na zákonného soudce ve smyslu nevydání se cestou velkého senátu (tato cesta totiž předpokládá, že se Nejvyšší soud naopak hodlá odchýlit od své konstantní rozhodovací praxe a chce založit rozhodovací praxi novou).
10. Stěžovatel namítl též překvapivost názoru odvolacího soudu o subsidiární odpovědnosti státu za škodu (v kontrapozici s rozhodnutím soudu prvního stupně). Ústavní soud uvádí, že tato námitka je nepřípustná, neboť ji stěžovatel nevznesl v dovolání. Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z uvedených důvodů se Ústavní soud touto námitkou zabývat nemohl. Ostatně jinak by Ústavní soud podporoval kupříkladu pasivní přístup stěžovatelů při uplatňování svých práv v průběhu řízení před orgánem veřejné moci, předcházejícím řízení o ústavní stížnosti. Proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 1730/09, ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 100/11, ze dne 19. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 58/11, ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 3088/09, ze dne 2. července 2009 sp. zn. I. ÚS 1339/09, ze dne 30. října 2012 sp. zn. I. ÚS 3770/11, ze dne 2. července 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/12 bod 35., ze dne 19. prosince 2012 sp. zn. I. ÚS 2494/12, ze dne 26. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3556/12, ze dne 28. června 2012 sp. zn. I. ÚS 756/12, ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1080/14 aj., všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Jako obiter dictum k námitce stěžovatele o překvapivosti tohoto názoru odvolacího soudu Ústavní soud nadto dodává, že o nepředvídatelné rozhodnutí se jedná tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. V tomto kontextu Ústavní soud nemohl přehlédnout, že žalovaná Česká republika ve vyjádření k žalobě na tento názor (který posléze aplikoval i odvolací soud) poukázala: "...nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím...může být vůči státu úspěšně uplatněn POUZE tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2004 sp. zn. 25 Cdo 1404/2004)" (srov. vyjádření žalované ze dne 14. 11. 2011). Ostatně toto vyjádření zreprodukoval i soud prvního stupně v napadeném rozsudku.
12. Stěžovatel namítá, že i kdyby právní názor odvolacího soudu o subsidiární odpovědnosti státu za škodu byl správný, přesto by nemohl vést k zamítnutí žaloby vzhledem k faktické nevymožitelnosti pohledávky od příslušného "primárního" dlužníka. Tuto námitku stěžovatel vznesl i v dovolání v tom smyslu, že primární dlužník je "nemajetnou společností, jež není schopna žalobci nahradit ani náklady řízení v řádu cca 300 000,- Kč (viz např. do dnešního dne nevymožený exekuční příkaz ze dne 26. 11. 2012, č. j. 063 EX 2276/12-7), natož mu vydat bezdůvodné obohacení ve výši 34,5 mil. Kč". Ústavní soud k tomu uvádí, že skutečnost, že proti dlužníku je vedeno exekuční řízení, neznačí automaticky neschopnost plnit závazky (předluženost). Zde stěžovatel důsledně nerozlišuje mezi exekučním řízením a řízením insolvenčním, a v dovolání (ani v ústavní stížnosti) tak nepředložil přesvědčivou argumentaci o nemožnosti vymožení pohledávky vůči primárnímu dlužníku. Nadto, i kdyby stěžovatel dostatečně vyargumentoval, že aktuálně neexistuje reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku budou příznivé podmínky, "dnes nesolventní" povinný jím nemusí být později.
13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu