ECLI:CZ:US:2014:4.US.2585.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2585/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Santora družstvo, se sídlem Americká 579/17, Praha 2, zastoupeného JUDr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 7. 2014 č. j. 54 Nc 375/2009-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví vedeného usnesení, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě částečných nákladů exekuce soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov JUDr. Tomáše Vrány ze dne 21. 3. 2014 č. j. 103 Ex 05903/09-32.
Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že v exekučním řízení zahájeném stěžovatelem jako oprávněným proti povinnému soudní exekutor uvedeným příkazem k úhradě částečných nákladů (dále jen "příkaz") přikázal povinnému uhradit náklady exekuce ve výši 57 463 Kč s tím, že příkaz neurčuje konečné náklady exekuce, ale pouze částečné, kdy o dalších nákladech bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím. K námitkám stěžovatele proti příkazu Okresní soud v Novém Jičíně v záhlaví označeným usnesením příkaz potvrdil.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu exekutora, který vydal příkaz, jímž si stanovil odměnu za plnění, které nebylo vymoženo, a vypočítal svou odměnu z částky ve výši 255 112 Kč, aniž uvedenou částku vymohl. Exekutor si tak podle stěžovatele stanovil odměnu z dosud nevymoženého plnění.
Stěžovatel dále polemizuje s právním názorem soudu, podle něhož je na základě vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, výkladem jejího ustanovení §6 odst. 3 možno dovodit, že nic nebrání možnosti vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce již v jejím průběhu, nikoli až v jejím závěru, a že okamžik vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce závisí na způsobu, který soudní exekutor zvolil, a na délce vedení exekuce. Tento právní názor je podle stěžovatele v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění za škody způsobené exekutorem, a také s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným mj. v nálezu sp. zn. II. ÚS 3726/11. Stěžovatel má za to, že z citovaného ustanovení vyplývá, že není možné přiznat soudnímu exekutorovi odměnu za nějaké "imaginární" nevymožené plnění a že soudní exekutor může vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce teprve poté, kdy něčeho vymůže. Tento názor podle stěžovatele koresponduje s názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve výše uvedeném nálezu a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Zásah do svého vlastnického práva stěžovatel spatřuje v tom, že by si soudní exekutor mohl vymožené plnění ponechat na úhradu své odměny a stěžovatel by obdržel úhradu své pohledávky až poté, kdy by byla uhrazena odměna soudního exekutora.
Stěžovatel nad rámec uvádí, že se soud dopustil i formálních pochybení, a to v označení oprávněného a tím, že ve výroku usnesení uvedl, že námitky podala povinná.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i dosavadní průběh řízení je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že obdobnými ústavními stížnostmi se stejnou právní argumentací, lišícími se pouze výší nákladů exekuce, se již zabýval ve věci sp. zn. IV. ÚS 2808/14 a IV. ÚS 2800/14, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat a v podrobnostech odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2808/14.
Ústavní soud připomíná, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Byť v projednávané věci - na rozdíl od rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 2808/14 a IV. ÚS 2800/14 - nejde o bagatelní částku, Ústavní soud neshledal ani v projednávané věci žádný důvod, který by mohl vést ke zrušení napadeného nákladového rozhodnutí. Argumentace Okresního soudu v Novém Jičíně je totiž i v tomto případě založena na stejných důvodech, které vedly k přijetí závěrů v předchozích věcech ohledně možnosti vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce již v jejím průběhu, jež Ústavní soud již shledal ústavně souladné.
Napadené rozhodnutí odpovídá požadavkům na ústavnost a není ani v rozporu se stěžovatelem uváděnými nálezy Ústavního soudu, přičemž tyto jeho odkazy jsou navíc nepřípadné. Ústavní soud se v uvedených nálezech totiž zabýval odměnou exekutora v případě dobrovolného plnění, resp. základem pro výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění po nařízení exekuce. V případě stěžovatele však jde o situaci odlišnou.
Nadto Ústavní soud dodává, že úhrada nákladů exekuce byla příkazem, jenž byl potvrzen ústavní stížností napadeným rozhodnutím, uložena povinnému, nikoli stěžovateli. Obava, že by si exekutor mohl vymožené plnění ponechat na úhradu své odměny a že by stěžovatel obdržel úhradu své pohledávky až poté, kdy by byla uhrazena odměna exekutora, v níž spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na ochranu vlastnictví, je pouze hypotetická, a proto nemůže spadat pod ochranu podle čl. 11 Listiny (analogicky srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, pokud jde o uvedené formální nesrovnalosti, nicméně má za to, že nejde o pochybení, která by svou intenzitou dosahovala porušení ústavnosti. Z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že námitky byly podány oprávněnou. Ostatně ani sám stěžovatel neshledává ve formálních nedostatcích důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž přijatým závěrům, i s ohledem na výše uvedená východiska přezkumu, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu