ECLI:CZ:US:2014:4.US.2808.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2808/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Rožnov, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Čs. Armády 1686, zastoupeného JUDr. Liborem Holemým, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pob. ve Valašském Meziříčí č. j. 46 EXE 1136/2011-37 ze dne 27. června 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), svého práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně, pob. ve Valašském Meziříčí sp. zn. 46 EXE 1136/2011 Ústavní soud zjistil, že v exekučním řízení zahájeném stěžovatelem jako oprávněným proti povinnému Josefu Floriánovi Hadašovi (dále jen "povinný") soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov JUDr. Tomáš Vrána (dále jen "exekutor") příkazem k úhradě částečných nákladů exekuce č. j. 103 Ex 39709/11-22 ze dne 21. března 2014 (dále jen "příkaz") přikázal povinnému uhradit náklady exekuce ve výši 3.630,- Kč s tím, že příkaz neurčuje konečné náklady exekuce, ale pouze částečné, kdy o dalších nákladech bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím. K námitkám stěžovatele proti příkazu Okresní soud ve Vsetíně, pob. ve Valašském Meziříčí v záhlaví označeným usnesením příkaz potvrdil.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu exekutora, který vydal příkaz, jímž si stanovil odměnu za plnění, které nebylo vymoženo a vypočítal svou odměnu z částky ve výši 12.450,00 Kč, aniž uvedenou částku vymohl. Exekutor si tak podle stěžovatele stanovil odměnu z dosud nevymoženého plnění.
Další porušení svého práva na spravedlivý proces a porušení svého práva na ochranu vlastnického práva pak spatřuje stěžovatel ve vydání ústavní stížností napadeného usnesení, v němž soud vyslovil právní názor, že na základě vyhlášky č. 418/2001 Sb. a výkladem jejího ust. §6 odst. 3 je možno dovodit, že nic nebrání možnosti vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce již v průběhu exekuce, nikoli až v jejím závěru, a že okamžik vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce závisí na způsobu, který soudní exekutor zvolil, a na délce vedení exekuce. Tento právní názor je podle stěžovatele v rozporu s ust. §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. a také s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným mj. v nálezu sp. zn. II. ÚS 3726/11 ze dne 19. ledna 2012. Stěžovatel uvádí, že podle ust. §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. je základem pro určení odměny za provedení exekuce výše exekutorem vymoženého plnění. Stěžovatel tak má za to, že ve smyslu citovaného ustanovení není možné přiznat soudnímu exekutorovi odměnu za nějaké "imaginární" nevymožené plnění a že soudní exekutor může vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce teprve poté, kdy něčeho vymůže. Tento názor podle ústavní stížnosti koresponduje s názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve výše uvedeném nálezu, kde Ústavní soud dovodil, že pokud soudní exekutor nevymohl nic, je základem pro určení jeho odměny částka nulová. Rovněž z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. března 2007 pak je podle stěžovatele zřejmé, že odměna soudního exekutora bude v příkazu k úhradě nákladů exekuce stanovena z částky, která byla soudním exekutorem vymožena v rámci exekuce, nebo která byla povinným zaplacena za přímé účasti exekutora či v přímém důsledku jeho činnosti. Stěžovatel tedy nepovažuje názor okresního soudu, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je možno vydat kdykoliv v průběhu exekuce, aniž soudní exekutor něčeho vymohl a názor, že okamžik vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce závisí na způsobu exekuce, za správný. Zásah do svého vlastnického práva stěžovatel spatřuje v tom, že by si soudní exekutor mohl vymožené plnění ponechat na úhradu své odměny a stěžovatel by obdržel úhradu své pohledávky až poté, kdy by byla uhrazena odměna soudního exekutora.
Ústavní soud přezkoumal napadené nákladové rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a není ani další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález s. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu inzerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení s. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z pohledu posouzení ústavní stížnosti stěžovatele je nutno dále uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce (jedná se o částku 3.630,- Kč), přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení s. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy s. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení s. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález s. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
Žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Toto rozhodnutí odpovídá požadavkům na jeho ústavnost a není ani v rozporu se stěžovatelem uváděnými nálezy Ústavního soudu, přičemž tyto odkazy stěžovatele jsou navíc nepřípadné. Ústavní soud se v uvedených nálezech totiž zabýval odměnou exekutora v případě dobrovolného plnění, resp. základem pro výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění po nařízení exekuce. V případě stěžovatele se však jedná o situaci odlišnou.
Obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že s ohledem na výklad ust. §6 vyhlášky č. 418/2001 Sb. nepovažuje vydání příkazu exekuce za předčasné, ani za odporující právním předpisům, když tímto příkazem není stěžovatel nijak krácen, a dále uvedl, že v případě zastavení exekuce se v usnesení o zastavení exekuce určuje povinnost k úhradě nákladů exekuce včetně jejich výše a vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce ztrácí své opodstatnění s tím, že byl-li již vydán, soudní exekutor je oprávněn vydat nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým zruší určení odměny v předchozím a určí odměnu i nižší. Těmto závěrům, i s ohledem na výše uvedená východiska jeho přezkumu, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti rozhodně co vytknout.
Nad to Ústavní soud dodává, že úhrada nákladů exekuce byla příkazem, jenž byl potvrzen ústavní stížností napadeným rozhodnutím, uložena povinnému, nikoli stěžovateli, a obava, že by si exekutor mohl vymožené plnění ponechat na úhradu své odměny a že by stěžovatel obdržel úhradu své pohledávky až poté, kdy by byla uhrazena odměna exekutora, v níž spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na ochranu vlastnictví, je pouze hypotetická.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu