ECLI:CZ:US:2014:4.US.3773.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3773/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Inkasní a kapitálové společnosti s. r. o., se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, 301 00 Plzeň, zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Šafaříkovy sady 5, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 205/2014-36 ze dne 4. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) po vedlejší účastnici domáhala zaplacení peněžité částky 1.500,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného jízdného a přirážky v souvislosti s jízdou vedlejší účastnice na tramvajové lince č. 7 v Olomouci, provozované zdejším dopravním podnikem, kterážto pohledávka byla stěžovatelce příslušným dopravním podnikem postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 1. 2014. Okresní soud v Benešově žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, kterou stěžovatelce ve výši 1.489,- Kč přiznal.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že soud neměl v dané věci aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 a přihlížet k ní, neboť tato vyhláška je dle stěžovatelky ve zřejmém rozporu se zákonem a Ústavou. Stěžovatelka uvedla, že při výkonu své podnikatelské činnosti se nemůže zároveň zabývat vymáháním pohledávek. Důvodem této skutečnosti je fakt, že tato agenda nespadá pod její podnikatelskou činnost a mimo jiné by ji zbytečně a neúměrně zatěžovala. Stěžovatelka má za to, že tato vyhláška je protizákonná a protiústavní, neboť narušuje rovnost stran, když přísudky v této vyhlášce uvedené nereflektují skutečné náklady, které jsou spojeny s vymáháním pohledávek do 50.000,- Kč. Pokud by měla být do budoucna tato vyhláška aplikována, pak by pro stěžovatelku dle jejího názoru nemělo smysl žádné pohledávky tohoto typu vymáhat. Takovéto vymáhání pohledávek by pro ni bylo prodělečné, neboť by musela hradit advokátovi náklady vymáhání, které by mu dlužníci - žalovaní z větší části nehradili. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ostatně Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci stížnosti č. 9815/10 ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice výslovně konstatoval, že "Ústavní soud se omezuje na přezkum otázek ústavnosti a v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou (...) výslovně uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení musí postupovat s maximální zdrženlivostí a zruší dané rozhodnutí pouze v případě výjimečně závažného porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného práva (...). Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn, a to mimo jiné i ve světle uvedených právních názorů Evropského soudu pro lidská práva, pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. kde by šlo z hlediska intenzity zásahu do základního práva o závažný exces. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
Dále se sluší poznamenat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 1.489,- Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Okresní soud v Benešově však své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§157 odst. 4), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné (str. 3 napadeného rozsudku). Tím spíše se pak taková ústavní stížnost nejeví být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo lze založit přezkum ústavní konformity předmětné vyhlášky, a to obzvláště za situace, kdy spolu s ústavní stížností stěžovatelka ani nespojila návrh na její zrušení, resp. jejích jednotlivých částí. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím ke všem výše zmíněným okolnostem není dán.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. prosince 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu