ECLI:CZ:US:2015:1.US.1526.15.1
sp. zn. I. ÚS 1526/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o návrhu stěžovatele Ing. Vladimíra Banďoucha, zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2015 č. j. 64 Co 12/2015-62, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalovaný.
3. U Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") bylo vedeno řízení o žalobě žalobkyně Annety Daniyelyan, podané proti stěžovateli ve věci zpřístupnění vyúčtování nájemného za nájem bytu v domě stěžovatele, který užívala. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2014, č. j. 16 C 67/2014-45, bylo řízení zastaveno, neboť žalobkyně vzala žalobu zpět. Soud prvního stupně rovněž rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebylo možné určit, kdo zapříčinil zastavení řízení.
4. Proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání. V něm uvedla, že žalobou se domáhala zaslání vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu. Uvedla, že původní vyúčtování předložená stěžovatelem neakceptovala pro jejich nesprávnost a nepřezkoumatelnost, přičemž se jednalo o vyúčtování neúplná, věcně nesprávná a nemající oporu v účetnictví stěžovatele. Stěžovatel svoji povinnost splnil až bezprostředně před nařízeným jednáním, kdy podle žalobkyně mohl předpokládat nepříznivé rozhodnutí.
5. K odvolání žalobkyně se vyjádřil i sám stěžovatel. Uvedl, že nikdy neodmítal umožnit žalobkyni ani jejímu právnímu zástupci nahlédnout do účetních podkladů. Účetnictví měl totiž u své účetní, která má sídlo mimo Prahu a do Prahy by musela s originály přijet. Právní zástupce žalobkyně mu měl současně sdělit výši částky, kterou žalobkyně požadovala vrátit, s čímž stěžovatel souhlasil, avšak poté měla žalobkyně začít požadavky stupňovat a uvádět vyšší částky, na něž již nepřistoupil. Současně uvedl, že žaloba v nyní projednávané věci byla podána zbytečně a nedůvodně.
6. Usnesením Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 10. 3. 2015, č. j. 64 Co 12/2015-62, bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 534 Kč. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že zavinění zastavení řízení je nutno vnímat výlučně z procesního hlediska. V nyní souzené věci podle něj došlo ke zpětvzetí návrhu pro chování žalovaného, neboť žalobkyně vzala návrh zpět až poté, co jí byla předána aktuální vyúčtování. Proto i pominuly důvody podání žaloby, neboť stěžovatelem bylo splněno, co po něm bylo žádáno. To mělo vyplývat i z žádosti právního zástupce stěžovatele o odročení nařízeného jednání, kdy uvedl, že splní dobrovolně. Odvolací soud tedy uvedl, že při rozhodování o nákladech řízení vycházel výlučně z procesního výsledku věci, v nyní souzené věci ze splnění požadované povinnosti. Mimosoudní jednání mezi účastníky řízení, e-mailovou korespondenci či uhrazení finančních částek odvolací soud označil jako nerozhodné. Byly proto splněny předpoklady pro aplikaci §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, jímž mělo být zasaženo do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví.
8. Podstata ústavní stížnosti je, vedle popisu mimosoudních jednání mezi stěžovatelem a žalobkyní, zaměřena na tvrzený mechanický automatický přístup odvolacího soudu ke všem případům, kdy je rozhodováno o nákladech řízení. Podle jeho názoru by naopak každý případ měl být řešen individuálně a posouzen podle obsahu spisu a všech předložených důkazů, z nichž by vyplývalo, kdo skutečně zavinil zbytečný průběh řízení, a kdo by proto měl nést jeho náklady. Současně uvedl, že v nyní souzené věci měly být náklady naopak přiznány jemu, neboť se jednalo o bezdůvodné bránění práva ze strany žalobkyně.
9. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
10. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud v prvé řadě pokládá za nutné uvést, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto i na tomto místě připomíná, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
12. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů v částce 7 534 Kč, kterou lze i s ohledem na požadovanou vyšší částku ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokrát podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž (často jen pro svou výši) nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, příp. do stanovení jejich hranice.
13. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení základní (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu zjevně nedošlo.
14. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá kritika mechanického či automatického přístupu odvolacího soudu k rozhodování o nákladech řízení, kdy stěžovatel současně uvádí, že i při tomto rozhodování by soud měl postupovat s ohledem na individuální specifika. V nyní souzené věci se však odvolací soud žádného pochybení nedopustil, své rozhodnutí naopak řádně zdůvodnil. Z odůvodnění je zřejmé, že odvolací soud se zabýval správností aplikace i interpretace §146 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy při posuzování zavinění zastavení řízení, příp. zpětvzetí návrhu, zohlednil procesní rozměr a ostatní okolnosti uváděné stěžovatelem označil za nerozhodné. Lze proto konstatovat, že postup ani rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ústavních pravidel vedení civilního soudního řízení. Naopak je nutno uvést, že stěžovatel pouze spekuluje se závěry odvolacího soudu. Obsah ústavní stížnosti je zaměřen zejména na tvrzení zohledňující dosavadní zaplacení finančních částek žalobkyni, vyhýbá se však skutečnosti, že žaloba byla podána nikoli co do zaplacení peněžní částky, nýbrž co do vydání vyúčtování související s nájmem bytu. I proto lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že tvrzení stěžovatele nesouvisející s procesním zaviněním zpětvzetí návrhu nejsou rozhodná. Pokud tedy v nyní souzené věci byl výrok napadeného usnesení řádně zdůvodněn a odvolací soud rozvedl, na základě kterých skutečností a podle kterého právního předpisu k rozhodnutí o nákladech dospěl, jedná se o postup ústavně nezávislého orgánu, do jehož pravomoci je ingerence Ústavního soudu zásadně nepřípustná.
15. Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu