ECLI:CZ:US:2015:1.US.2533.15.1
sp. zn. I. ÚS 2533/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Nováka, t. č. ve Vazební věznici v Českých Budějovicích, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 7 To 54/2015 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 20 T 11/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích po podání obžaloby Krajským státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích rozhodl napadeným usnesením ve vazebním zasedání dne 29. 4. 2015 v jeho trestní věci vedené pro pokus zvlášť závažného pokusu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku tak, že jej ponechal ve vazbě, zamítl jeho žádost o propuštění z vazby, nepřijal jeho písemný slib ani nabídku dohledu probačního úředníka. Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání dne 23. 6. 2015 zamítl a současně nepřijal záruku manželky stěžovatele za jeho dalších chování.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje zejména s odůvodněním usnesení stížnostního soudu, v něm jsou obsažena dle jeho názoru až ironizují tvrzení, např. opakované pojmy o nepředvídatelnosti, neadekvátnosti a nepochopitelnosti jednání stěžovatele, která však nemají žádnou oporu v dosud opatřeném důkazním materiálu, stejně jako jakési úvahy o tom, že stěžovatel vzal zákon do svých rukou. Stěžovatel v ústavní stížnosti především reaguje na tvrzení soudu o žádoucím postupu nalézacího soudu, a to vyzvat znalce psychologa, aby se při posouzení osobnosti obžalovaného a motivace jeho činu zabýval v rámci plánovaného výslechu dne 25. 8. 2015 také verzí poškozeného, resp. jiným průběhem děje, než jej při exploraci vylíčil obžalovaný, kdy se více než nabízí, také možnost přísnější právní kvalifikace. V této souvislosti stěžovatel popisuje dosavadní stav vyšetřování.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6 Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn ve věcech vazebních zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10).
8. V daném případě stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní námitky, jež by držení jeho osoby ve vazbě zpochybnily, jeho argumentace se omezila na popis dosavadního postupu v řízení a polemiku se skutkovým stavem věci zjištěným v přípravném řízení. Ústavní soud se proto rovněž omezil na přezkum napadených rozhodnutí z hlediska úplnosti jejich odůvodnění a z hlediska trvání v něm popsaného vazebního důvodu.
9. Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Toto ustanovení poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
10. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
11. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a ) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva.
12. Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
13. V daném případě obě napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu naplňují zmíněné zákonné standardy řádného odůvodnění. Jak je z obsahu napadených rozhodnutí patrno, byly si oba soudy stěžovatelových námitek vědomy a řádně se s nimi vypořádaly. Stěžovatel byl obžalován ze zvlášť závažného zločinu, je vazebně stíhán a vazební důvody, jež byly shledány dříve, podle přesvědčení obou soudů nadále trvají. Ani krajský soud, u něhož probíhá ve věci hlavní líčení, v řízení neshledal, že by důvody vazby pominuly. Své rozhodnutí podložil argumentací, která vychází z konkrétních okolností případu a není pouze obecná a vycházející z příslušných ustanovení trestního řádu.
14. Jelikož podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/), musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu