ECLI:CZ:US:2015:2.US.3408.13.1
sp. zn. II. ÚS 3408/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: L. I., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1321/1, České Budějovice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2012, č.j. 31 T 15/2012-319, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2012, č.j. 4 To 409/2012-347, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, č.j. 3 Tdo 1444/2012-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2012, č.j. 31 T 15/2012-319, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2012, č.j. 4 To 409/2012-347, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, č.j. 3 Tdo 1444/2012-26.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2012, č.j. 31 T 15/2012-319, byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. l, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl stěžovateli podle §199 odst. 2 trestního zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 10. 7. 2012, č.j. 4 To 409/2012-347, tak, že podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, odvolání zamítl.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2012, č.j. 3 Tdo 1444/2012-26, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími a postupem v řízení jim předcházejícím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel zdůrazňuje, že provedené důkazy byly hodnoceny selektivním způsobem, když při svých úvahách okresní soud preferoval ty důkazy, které byly podstatné pro závěr o jeho vině, ale důkazy svědčící v jeho prospěch byly bez odpovídajícího zdůvodnění v úvahách soudu opomenuty. Rozpory mezi provedeným dokazováním a závěry z něj vyvozenými jsou podle stěžovatele ve výrazném nesouladu a zakládají porušení zásady presumpce neviny a z ní odvozované zásady in dubio pro reo. Také odůvodnění úvah okresního soudu je podle názoru stěžovatele zcela nedostatečné a porušuje kautely kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí ústavněprávními předpisy. Pochybení krajského soudu a Nejvyššího soudu pak stěžovatel spatřuje v tom, že ani tyto soudy nerespektování základních pravidel spravedlivého procesu nenapravily.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvádí velké množství námitek, které také podrobně specifikuje. Stěžovatel jednak namítá nepřezkoumatelnost odsuzujícího rozsudku pro zásadní nedostatky protokolace. O hlavním líčení ze dne 28. 2. 2012 nebyl pořizován podle §55b odst. l trestního řádu zvukový záznam a protokol obsahuje u spontánních částí výpovědí svědků pouze poznámky, že "svědek vypovídá shodně jako na č.l. ...". Podle stěžovatele přitom takovému způsobu protokolace neměla obhajoba fakticky možnost nijak zabránit.
Dále stěžovatel namítá, že důkazní návrhy výslechem matky a bratra stěžovatele, navržené v odvolacím řízení, byly krajským soudem zamítnuty, přestože mohly mít zásadní význam pro vyvrácení výpovědi poškozené. Další skupina námitek stěžovatele se týká znaleckých posudků, které jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelné a jejichž závěry obecné soudy zcela nekriticky převzaly.
Poslední skupinu námitek stěžovatel označuje jako opomenuté důkazy. V rámci této skupiny námitek stěžovatel upozorňuje, že okresní soud se v odůvodnění rozsudku dostatečně nevypořádal s výpovědí syna stěžovatele a poškozené, s rozpory mezi závěry znaleckého posudku k duševnímu stavu stěžovatele a výpovědí poškozené, a s rozpory mezi návrhem poškozené na vykázání stěžovatele ze společné domácnosti a výpovědí poškozené. Stěžovatel dále spatřuje opomenuté důkazy také v tom, že okresní soud při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nezohlednil svědecké výpovědi, které nasvědčovaly tomu, že stěžovatel poškozené nezabraňoval v navštěvování rodinných příslušníků a kamarádek a opomenul důkazy svědčící o neexistenci následků údajného fyzického napadání, stejně jako část výpovědi svědkyně, významnou pro hodnocení věrohodnosti poškozené. Při ustálení skutkového stavu byla dle stěžovatele nepřípustně opomenuta také výpověď jeho otce, čímž se měl okresní soud dopustit další svévole při hodnocení důkazů.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Nad rámec povinnosti stručného odůvodnění uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), se Ústavní soud rozhodl vypořádat s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatele následujícím způsobem.
Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost odsuzujícího rozsudku, jelikož o hlavním líčení ze dne 28. 2. 2012 nebyl pořizován podle §55b odst. l trestního řádu zvukový záznam a protokol obsahuje u spontánních částí výpovědí svědků pouze poznámky, že "svědek vypovídá shodně jako na č.l. ...".
Ze spisového materiálu vyplývá, že není pravdou, že by výpovědi svědků byly zaznamenány pouze odkazem na předchozí čísla listů. Takovéto odkazy se v protokolu o hlavním líčení sice vyskytují, avšak vedle standardtní protokolace výpovědí jednotlivých svědků. Ze spisového materiálu je však patrné, že u hlavního líčení u okresního soudu dne 28. 12. 2012 zvukový záznam skutečně pořizován nebyl. Ve spisovém materiálu přitom absentuje výslovné rozhodnutí o tom, že zvukový záznam pořizován nebude a zdůvodnění tohoto postupu. Protokol o hlavním líčení obsahuje pouze obecnou informaci, že "podle §55b odst. 1 trestního řádu nebude pořizován o hlavním líčení zvukový záznam".
Ustanovení §55b odst. 1 trestního řádu stanoví, že o průběhu hlavního líčení je, nerozhodne-li z důležitých důvodů předseda senátu jinak, pořizován zvukový záznam. Trestní řád připouští z tohoto obecného pravidla výjimky "z důležitých důvodů" (např. koná-li se hlavní líčení mimo budovu soudu, mimo běžnou pracovní dobu nebo není-li k dispozici jednací místnost s nahrávacím zařízením, atp.). O tom, že v hlavním líčení nebude zvukový záznam pořizován, však musí být učiněno výslovné rozhodnutí.
Podle §57 trestního řádu o námitkách proti protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde a proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Soud, o jehož protokol jde, je povinen rozhodnout o každé námitce proti protokolu o hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Z ústavní stížnosti stěžovatele (ani ze spisového materiálu) však nevyplývá, že by podle §57 trestního řádu on nebo jeho obhájce jakékoliv námitky k protokolaci, obsažené v ústavní stížnosti, u okresního soudu uplatnili. Zejména proto Ústavní soud uzavírá, že byť postup okresního soudu s ohledem na absenci bližšího zdůvodnění nepořizování zvukového záznamu u hlavního líčení dne 28. 12. 2012 nebyl zcela v pořádku, nedosahuje úrovně porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele.
V.
Dále stěžovatel namítá, že důkazní návrhy výslechem matky a bratra stěžovatele, navržené v odvolacím řízení, byly krajským soudem zamítnuty, přestože mohly mít zásadní význam pro vyvrácení výpovědi poškozené.
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. z rozhodnutí Ústavního soudu např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 a mnohá další).
Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).
K tomu je možno konstatovat, že krajský soud důkazní návrhy stěžovatele zamítl a tento svůj postup odůvodnil. Stěžovatelem navržené důkazy posoudil jako nadbytečné, jelikož z výpovědi otce stěžovatele vyplynulo, že členové jeho rodiny navštěvovali domácnost stěžovatele jen sporadicky a poškozená uvedla, že k jejímu napadání docházelo výhradně v soukromí jejich bydliště. Pro objektivní posouzení žalovaného skutku bylo dle odvolacího soudu podstatné hodnocení výpovědí stěžovatele a poškozené, svědectví jejich syna a závěry znaleckých posudků zabývajících se stavem duševního zdraví účastníků konfliktu (viz str. 4 usnesení).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že k pochybení obecného soudu v tomto směru nedošlo, jelikož navržené důkazy nebyly soudem ignorovány, ale jejich provedení bylo zamítnuto, což odvolací soud také přiměřeně odůvodnil.
VI.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí rozsáhlou skupinu dalších námitek (blíže viz bod II. tohoto usnesení), kterou také podřazuje pod problematiku opomenutých důkazů. Jak ale vyplývá z obsahu těchto jednotlivých námitek, o případy opomenutých důkazů se jednat nemůže, protože jak již bylo blíže vyloženo v předcházejícím bodě tohoto usnesení, o vadu spočívající v opomenutém důkazu se může jednat toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje.
Stěžovatel však v rámci této skupiny námitek brojí proti tomu, že se okresní soud (zjednodušeně řečeno) dostatečně nevypořádal s jednotlivými důkazy a s rozpory mezi nimi, dostatečně nezohlednil určité svědecké výpovědi, případně je hodnotil dle názoru stěžovatele nesprávně.
Stěžovatel tak pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v odvolání a dovolání. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, když v rámci ústavní stížnosti předkládá vlastní verzi skutkového stavu a vlastní hodnocení v podstatě skoro každého provedeného důkazu. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo. V této souvislosti je možno odkázat zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se tímto okruhem námitek stěžovatele již podrobně zabýval. Ten konstatoval, že extrémní rozpor mezi skutkovými a provedenými důkazy neshledal, když skutková zjištění mají zřejmou návaznost na provedené důkazy, svědecké výpovědi byly po stránce obsahové nalézacím soudem hodnoceny obezřetně, jednotlivě i v souladu s jinými důkazy, a soudy se důkladně zabývaly také povahou a obsahem listinných důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu vyplývá, jaké skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, včetně posouzení věrohodnosti a přínosnosti jednotlivých výpovědí a obhajoby stěžovatele. Jak okresní, tak krajský soud svůj hodnotící postup v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu také jasně a srozumitelně vysvětlily (blíže viz str. 7 - 12 usnesení Nejvyššího soudu).
S tímto hodnocením provedeným Nejvyšším soudem se Ústavní soud ztotožňuje. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
VII.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy srozumitelně odůvodnily.
Z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, která jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Ústavní soud neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu