ECLI:CZ:US:2015:2.US.343.15.1
sp. zn. II. ÚS 343/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Slezská univerzita v Opavě, se sídlem Opava, Na Rybníčku 626/1, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem, se sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 4 As 190/2014-87, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že výrokem o nákladech řízení napadeného rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že jí náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly, bylo stěžovatelce upřeno právo na právní pomoc. Stěžovatelka uvádí, že se jakožto vysoká škola podílí na výkonu veřejné moci, je orgánem veřejné správy, současně je však také právnickou osobou. Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky vyšel z obecné podstaty orgánů veřejné správy a nepřihlédl k odlišné podstatě stěžovatelky - vysoké školy, součástí jejíž agendy není vystupování před soudy. Ze struktury stěžovatelky je rovněž zřejmé, že nemá žádný aparát, který by se zastupováním univerzity před správními soudy příp. jinými úkony s tímto spojenými zabýval. Stěžovatelka dále poukazuje na ekonomickou stránku věci, kdy nedisponuje finančními prostředky na případné právní oddělení, jehož činnost by nebyla z důvodu stálého zaměstnávání příslušného odborníka hospodárná. Z důvodů vysokých nákladů je tak výrazně ekonomičtější a výhodnější svěřit zastupování odborníkovi - advokátovi. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud nezdůvodnil, jak dospěl k závěru, že stěžovatelka má příslušné organizační složky, ani neuvedl, z jakého důvodu má za to, že se jedná o její běžnou činnost. Stěžovatelka se nadto domnívá, že ze strany vedlejšího účastníka Jana Halfara, který v obdobné věci podal proti stěžovatelce více žalob, se jedná o šikanozní výkon práva. Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Dne 4. 6.2014 stěžovatelka vydala opravné rozhodnutí o žádosti o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku za studium, zn. SU/REK/OSSZ/8359/2014/hš, kterým změnila původní rozhodnutí ze dne 22. 10. 2013 č. j. SU/REK/OSSZ/12028/2013/jl, a to v části odůvodnění a poučení. Proti citovanému rozhodnutí ze dne 4. 6. 2014 podal vedlejší účastník žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 8. 2014, č. j. 22A 94/2014-8, odmítl. Usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl vedlejší účastník kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 4 As 190/2014-87 zamítnuta. Ve výroku II. pak Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Nejvyšší správní soud odůvodnil napadený výrok o nákladech řízení tím, že stěžovatelce v řízení před Nejvyšším správním soudem náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je orgánem veřejné správy, který je vybaven příslušnými organizačními složkami, přičemž součástí jeho běžné agendy je i vystupování před správními soudy a tudíž není možné přenášet jeho náklady s touto agendou spojené na protistranu sporu. Pokud stěžovatelka odkazovala na judikaturu Ústavního soudu, dle které právní zastoupení je ponecháno zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám, uvedl Nejvyšší správní soud, že se tato judikatura týkala řízení před civilními soudy a není tak bezprostředně aplikovatelná na řízení před správními soudy, kde vystupují zcela jiné subjekty.
7. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
8. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, bylo rozhodováno v bagatelním sporu, přičemž shodný přívlastek platí i pro výši vzniklých nákladů řízení (8 228 Kč).
9. Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a dalších rozhodnutích, dostupných v databázi http://nalus.usoud.cz), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.
10. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně je však třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
11. Ústavní soud v celé řadě svých usnesení vyslovil, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), a pokud tak učiní, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (například nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349). Ústavní soud však nepojímá ve své judikatuře tento svůj závěr bezpodmínečně. Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkajících se otázky zastupování orgánů státní správy advokátem, ale i právnických osob zřízených státem, zejména upozorňoval, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 3246/09, srovnej také nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11).
12. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší správní soud svůj závěr, že náklady právního zastoupení v dané věci nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ústavně relevantně odůvodnil, a proto jej nelze označit za svévolný (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2771/11, v jehož duchu nelze označit postup obecných soudů za svévolný ani nepřiměřený, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlední konkrétní okolnosti případu a své úvahy následně uspokojivě zdůvodní). Lze jen dodat, že předmětem sporu byly poplatky spojené se studiem, přičemž žaloba podaná proti stěžovatelce byla odmítnuta jako nepřípustná, když Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, který potvrdil také Nejvyšší správní soud, že napadené rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu. Nejedná se tedy o právní problematiku, která přímo nesouvisí s činností stěžovatelky, navíc k meritornímu přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vůbec nedošlo. Nelze tedy stěžovatelce přisvědčit, že by konkrétní projednávaná věc vyžadovala ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu zastoupení advokátem pro účelné uplatňování nebo bránění práva.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky jako zjevně neopodstatněný, nebyl dán důvod k tomu, aby bylo vydáno usnesení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Radovan Suchánek
předseda senátu