ECLI:CZ:US:2015:2.US.367.15.1
sp. zn. II. ÚS 367/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Martinou Řezníčkovou, advokátkou, se sídlem Zelný trh 12, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 18. 11. 2014, č. j. 54 Co 858/2014-39, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2015, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 11. 2014 č. j. 54 Co 858/2014-39 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 7. 2014 č. j. 21 C 34/2014-29, jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení, v němž se stěžovatel jakožto žalobce domáhal po žalovaném Zdeňku Čapkovi zaplacení částky 3 Kč.
Zastavení řízení bylo odůvodněno nezaplacením soudního poplatku, nicméně stěžovatel je toho názoru, že nebyla dostatečně uvážena jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, kdy nebyly řádně zkoumány jeho osobní a majetkové poměry.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká občanskoprávního řízení vedeného stěžovatelem jakožto žalobcem na peněžitou částku ve výši tři koruny české.
S ohledem na to je Ústavní soud nucen připomenout, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000 Kč, i v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení, se ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu jedná o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých zcela extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky."
Obdobně ve věci sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09, I. ÚS 2763/11, II. ÚS 508/12, I. ÚS 4071/12, IV. ÚS 2294/13, II. ÚS 3687/13 či II. ÚS 3079/14.
Ústavní soud má za to, že ústavní stížnost stěžovatele je natolik bagatelního charakteru, že již dále není ani nutné zkoumat, zda neexistují nějaké výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu