ECLI:CZ:US:2015:3.US.1004.15.1
sp. zn. III. ÚS 1004/15
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Emílie Brožové, zastoupené Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem Havířov, Svornosti 2, proti příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 8 Nt 1910/2015 k domovní prohlídce, a proti provedení domovní prohlídky dne 20. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím a jeho realizací došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 7 odst. 1, v čl. 11 odst. 1 a 4, v čl. 12 odst. 1 a 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Na základě napadeného příkazu k domovní prohlídce Generální ředitelství cel dne 20. 2. 2015 prohlídku podle §83 odst. 1 tr. řádu provedlo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Okresní soud v Karviné tímto příkazem umožnil provedení prohlídky v jejím domě, ačkoli podezřelým je její syn Vladimír Brož, který bydlí jinde. Soud příkaz odůvodnil velmi obecně, způsobem, který lze aplikovat na jakoukoli nemovitost sledovanou v daném trestním řízení; tvrzení, že se v jejích nemovitostech nacházejí cigarety neoznačené platnými tabákovými nálepkami, případně jiné související předměty, postrádá bližší konkretizaci. Stěžovatelka nepopírá, že ji syn navštěvuje, nicméně tím se podle jejího názoru nezakládá důvod k domovní prohlídce; uvedla též, že jí není jasné, proč soud domovní prohlídku nařídil v daném rozsahu, přičemž ani nevymezil, kdo (jaký orgán) má prohlídku provést a kdy tak má učinit, čímž "vystavil policejnímu orgánu vstupenku do jejího domu bez jakéhokoli časového ohraničení". K ústavněprávním požadavkům na nařízení domovní prohlídky stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 287/96 a sp. zn. I. ÚS 2787/13).
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatelka nesouhlasí s prohlídkou, kterou u ní, na základě soudního příkazu, provedl policejní orgán, ve spolupráci s pracovníky Generálního ředitelství cel, jemuž označení policejní orgán, ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 písm. d) tr. řádu, rovněž svědčí.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05). Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaných ustanoveních Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v příslušných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit v nich zakotvené klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v prostorách nesloužících k bydlení (jiných prostorách) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 1 a 2 tr. řádu, resp. úkonu, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy ve výše identifikovaném režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu (kupříkladu logického, v podobě vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné libovůle.
I kdyby okresním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry, že v předmětných prostorách "může být" věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem v dané věci však nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu §82 odst. 1, 2 a §160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.
Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že v předmětných prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. mutatis mutandis usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004).
Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz slouží.
Ohledně stěžovatelčiny námitky, že příkaz obsahuje nedostatečné odůvodnění, proč má být prohlídka provedena, stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností, a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
Hodnoceno z těchto hledisek napadenému příkazu k domovní prohlídce nelze nic zásadního vytknout rovněž proto, že potřebné materiální předpoklady, vyložené výše a rovněž formulované kupř. v bodech 17 a 18 nálezu sp. zn. I. ÚS 3369/10, naplňuje.
Namítá-li stěžovatelka, že není v dané trestní věci "podezřelá", dlužno připomenout, že Ústavní soud kupř. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2831/11 a I. ÚS 2343/13 neshledal ústavněprávní deficit v případě domovní prohlídky právě u stěžovatele, který "podezřelým" nebyl.
Lze tedy uzavřít, že nelze dovodit, že dotčený příkaz k domovní prohlídce zákonné požadavky nesplňoval, pročež v něm stěžovatelkou tvrzený zásah spatřovat nelze. Zákonné záruky, plynoucí z čl. 12 Listiny, rozhodující soud v daném případě nepominul.
Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním, pročež není třeba se zabývat otázkou, zda je v případě prohlídky již ukončené dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1651/11).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Jelikož v projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení, nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Dlužno zaznamenat, že podle téhož zákonného ustanovení rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Brože (sp. zn. IV. ÚS 1003/15), směřující proti identickému příkazu k domovní prohlídce.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu