ECLI:CZ:US:2015:3.US.3769.14.2
sp. zn. III. ÚS 3769/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky o 1) ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Exnera, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, směřující proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 6 To 76/2014, a sp. zn. 6 To 75/2014, a proti usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKVP, Expozitura Hradec Králové, Oddělení odhalování a vyšetřování, ze dne 22. 7. 2014, č. j. OKFK-294-399/TČ-2013-252301 a č. j. OKFK-294-393/TČ-2013-252301, a o 2) ústavní stížnosti stěžovatelky FVE Petrovice, a.s., se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, směřující proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 6 To 81/2014, sp. zn. 6 To 80/2014, sp. zn. 6 To 78/2014, sp. zn. 6 To 79/2014 a sp. zn. 6 To 77/2014 a proti usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKVP, Expozitura Hradec Králové, Oddělení odhalování a vyšetřování, ze dne 22. 7. 2014, č. j. OKFK-294-392/TČ-2013-252301, č. j. OKFK-294-396/TČ-2013-252301, č. j. OKFK-294-397/TČ-2013-252301 a č. j. OKFK-294-398/TČ-2013-252301 a ze dne 25. 7. 2014, č. j. OKFK-294-408/TČ-2013-252301, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížnost Daniela Exnera (dále jen jako "stěžovatel")
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2014 a vedenou pod sp. zn. III. ÚS 3769/14, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, vydaných v jeho věci, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně garantovaného práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a zejména z obsahu rozhodnutí napadaných ústavní stížností se zjišťuje, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Trestného činu se měl stěžovatel, zkráceně řečeno, dopustit tím, že jako předseda představenstva stěžovatelky FVE Petrovice, a.s. (dále jen "stěžovatelka"), společně s dalšími osobami úmyslně uvedl v omyl pracovníky Energetického regulačního úřadu, kteří na základě předložených nepravdivých dokumentů vydali stěžovatelce licenci na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů od 6. 12. 2010. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že na základě uvedeného vznikl stěžovatelce dne 30. 12. 2010 nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010, která je vyšší, než kdyby výroba elektřiny z fotovoltaických zdrojů byla uvedena do provozu až v roce 2011. Celková výše způsobené škody od první fakturace za výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů stěžovatelky v roce 2011 až do 31. 12. 2013 činí podle výpočtů obsažených v napadených rozhodnutích 23 378 621,- Kč, přičemž je vysoce pravděpodobné, že takto vyčíslená škoda se bude v průběhu provozu elektrárny zvyšovat po dobu, na kterou je vymezena předmětná licence.
Dne 22. 7. 2014 rozhodl v záhlaví označený policejní orgán v souladu s §79f ve spojení s §79a odst. 1 a §79b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele a peněžních prostředků dodatečně došlých na tento účet, jakož i peněžních prostředků investičního životního připojištění stěžovatele. Peněžní prostředky stěžovatele byly zajištěny jako náhradní hodnoty ve smyslu §79f trestního řádu. Podle napadených usnesení policejního orgánu byly analýzou bankovních účtů stěžovatelky v souladu s §8 odst. 2 trestního řádu zjištěny časté hotovostní výběry realizované pouze stěžovatelem jako předsedou představenstva stěžovatelky, a to v celkové výši cca 4 456 000,- Kč, kdy tyto výběry byly uskutečněny po datu uvedení předmětné fotovoltaické elektrárny do provozu. Dle vyjádření policejního orgánu se doposud nepodařilo dohledat, jak bylo naloženo s vybranou hotovostí, ale lze důvodně předpokládat, že hotovostní výběry mohly představovat dílčí výnos z trestné činnosti a stěžovatel je částečně podílově rozdělil mezi podezřelé a zčásti spotřeboval k pokrytí svých potřeb. O zajištění uvedených majetkových hodnot policejní orgán rozhodl se souhlasem státního zástupce.
V reakci na ústavní stížností napadená rozhodnutí policejního orgánu se stěžovatel obrátil se stížnostmi na Vrchní soud v Olomouci, který všechny jeho stížnosti zamítl jako nedůvodné ve smyslu §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Rovněž tato rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel napadá ve své ústavní stížnosti.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k nezákonnému omezení jeho vlastnického práva, jakož i k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že žádný výnos z jeho údajné trestné činnosti neexistuje, neboť neexistuje ani samotná trestná činnost, ze které by mohl vzniknout. Podle stěžovatele se jedná o škodu fiktivní, která byla policejním orgánem vykonstruována. Podle stěžovatele vyčíslená údajně způsobená škoda byla policejním orgánem převzata z odborného vyjádření, které však trpí zjevnými nesrovnalostmi, jejichž vlivem mohlo dojít ke zkreslení skutečností ohledně fakturace za vyrobenou elektřinu a následnému chybnému výkladu policejním orgánem.
Dále je podle stěžovatele použití zajišťovacího institutu v dané trestní věci zjevně nepřiměřené a má pro stěžovatele likvidační důsledky. Stěžovatel proto namítá, že ústavní stížností napadená usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policie o zajištění peněžních prostředků z investičního životního pojištění stěžovatele a o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele, mají za následek nepřiměřený zásah do jeho základního práva zaručeného podle čl. 11 Listiny a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3501/13.
Shora citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel rovněž vytýká, že jsou nepřezkoumatelná, neboť se řádně nevypořádávají s jeho stížnostními námitkami, čímž podle stěžovatele došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Vlivem uvedené rozhodovací činnosti vrchního soudu tak nebylo podle stěžovatele zajištěno řádné přezkoumání jeho stížnostních námitek a tento soud se opíral pouze o usnesení policie o zajištění peněžních prostředků z investičního životního pojištění stěžovatele a o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele, která nebyla pečlivě odůvodněna a opírala se především o fiktivní předpoklady a fabulace. Stěžovateli tak nebyla poskytnuta plná příležitost pro uplatnění práv, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II. Ústavní stížnost FVE Petrovice, a.s. (dále jen jako "stěžovatelka")
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2014 a vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3771/14, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, vydaných v její věci, jimiž mělo dojít k porušení její ho ústavně garantovaného práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a zejména z obsahu rozhodnutí napadaných ústavní stížností se zjišťuje, že v záhlaví označený policejní orgán dne 22. 7. 2014 a 25. 7. 2014 rozhodl, v souvislosti se shora uvedeným trestním stíháním stěžovatele, v souladu s §79f ve spojení s §79a odst. 1 a §79d trestního řádu o zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky a o zajištění nemovitostí stěžovatelky, v daném usnesení blíže označených.
Peněžní prostředky na bankovních účtech stěžovatelky byly zajištěny jako výnos z trestné činnosti a nemovitosti stěžovatelky jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. Podle vyjádření policejního orgánu nebyl zcela dohledán výnos předmětné trestné činnosti, ale bylo zdokumentováno vlastnictví posléze zajištěných nemovitostí, které jsou zahrnuty do majetku stěžovatelky a bylo tedy možné tyto nemovitosti využít jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti, ačkoliv jejich hodnota odpovídá pouze zčásti vypočítané hodnotě výnosu z trestné činnosti. O zajištění uvedených majetkových hodnot policejní orgán rozhodl se souhlasem státního zástupce.
V reakci na ústavní stížností napadená rozhodnutí policejního orgánu se stěžovatelka obrátila se stížnostmi na Vrchní soud v Olomouci, který všechny její stížnosti zamítl jako nedůvodné ve smyslu §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Rovněž tato rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelka napadá ve své ústavní stížnosti.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti snáší totožnou argumentaci jako stěžovatel (obě ústavní stížnosti jsou sepsané stejným advokátem). Stěžovatelka je tedy ze shodných důvodů jako stěžovatel přesvědčena, že vykonstruovanými usneseními policie, kterými byl zajištěn její majetek, a tím, že před nimi neposkytl řádnou ochranu stížnostní soud, byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 90 Ústavy. Nad rámec již shora uvedené argumentace dodává, že je provozovatelkou výrobny elektřiny ze solárního záření, aktivně provozující podnikatelskou činnost, která má měsíční obrat v řádu milionů českých korun, a to s garancí po dobu 20 let. Nemůže zde tedy existovat žádná obava ze strany policejního orgánu, že by peněžní prostředky plynoucí z provozu fotovoltaické elektrárny mohly být odkloněny mimo dosah policejního orgánu, resp. mimo dosah údajných poškozených. Naopak postup policejního orgánu může vést k zamezení efektivního podnikání stěžovatelky, což poškodí nejen ji, ale i další osoby.
Usnesením ze dne 21. 4. 2015 Ústavní soud spojil ústavní stížnosti Daniela Exnera a FVE Petrovice, a.s. (dosud vedené pod sp. zn. III. ÚS 3769/14 a IV. ÚS 3771/14) ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 3769/14.
V doplnění ústavních stížností ze dne 23. 4. 2015 oba stěžovatelé poukázali na protokol Státní energetické inspekce - územní inspektorát pro Jihočeský kraj (dále jen "Státní energetická inspekce") ze dne 15. 4. 2015, č. j. 031102015, o výsledku kontroly podle §12 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, která byla zahájena v mezidobí dne 6. 3. 2015. Podle názoru stěžovatelů je tento protokol důkazem svědčícím o zjevné účelovosti vedení celého trestního řízení, v jehož rámci došlo k zajištění jejich majetkových hodnot. Podle stěžovatelů totiž z tohoto protokolu jednoznačně vyplývá, že výroba elektrické energie ze slunečního záření, provozovaná stěžovatelkou, byla zprovozněna již v roce 2010.
III. Posouzení důvodnosti ústavních stížností
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavních stížností a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12, IV. ÚS 941/14 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 948/14 ze dne 23. 6. 2014).
Ústavní soud v minulosti konstatoval, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Připomněl, že z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, když při naplnění výše uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3201/13 ze dne 27. 2. 2014).
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele ani stěžovatelky neshledal.
K námitkám obou stěžovatelů, směřujícím k tomu, že z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení není dostatečně zřejmé, že by vůbec nějaký výnos z trestné činnosti existoval, a že způsobená škoda byla vyčíslena nesprávně, Ústavní soud zdůrazňuje, že zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
Jak konstatoval Vrchní soud v Olomouci ve svých usneseních napadených ústavními stížnostmi stěžovatele a stěžovatelky, z obsahu napadených usnesení policejního orgánu o zajištění majetkových hodnot vyplývá minimálně důvodné podezření, že stěžovatel (jako osoba obviněná) se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, dopustil, a tudíž je trestní stíhání proti jeho osobě vedeno důvodně. Dle přesvědčení stížnostního soudu jsou pak argumenty policejního orgánu, o které opřel své závěry o nutnosti zajištění majetkových hodnot, relevantní. Policejní orgán v napadených usneseních poukázal na roli stěžovatele v celé věci, jakož i na činnost dalších osob, vůči kterým již bylo rovněž zahájeno trestní stíhání, přičemž popsal vazby mezi nimi, kdy v důsledku jejich jednání mělo dojít k podvodnému vylákání finančních prostředků, kterými se měla stěžovatelka neoprávněně obohatit.
Ústavní soud, po prostudování nyní projednávaných ústavních stížností a jimi napadených rozhodnutí, nemá důvod tyto závěry napadených usnesení vrchního soudu zpochybňovat. V ústavní stížností napadených rozhodnutích, zejména pak usneseních policie, jsou skutečnosti, na základě kterých bylo o daném zajištění rozhodnuto, jasně a v naprosto dostatečném rozsahu vyjádřeny.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výsledek kontroly Státní energetické inspekce, zaznamenaný v protokolu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 031102015, kterého se oba stěžovatelé v doplnění své ústavní stížnosti dovolávají. Tímto protokolem se stížnostní soud, potažmo policejní orgán v řízeních o zajištění majetku obou stěžovatelů, nemohly zabývat, neboť předmětná kontrola byla zahájena až po podání obou ústavních stížností proti jejich rozhodnutím. V tomto kontextu Ústavní soud především připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita.
Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž, existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. Zásada subsidiarity pak má i materiální rozměr, podle něhož musejí být v rámci těchto opravných prostředků uplatněny námitky, jež mají být použitelné v řízení před Ústavním soudem. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zákonem přiznané právo vlastníků zajištěných majetkových hodnot kdykoliv žádat o zrušení a omezení zajištění, a to i opakovaně (byla-li taková žádost zamítnuta, může vlastník zajištěného majetku, neuvede-li v ní nové důvody, žádost opakovat po uplynutí třiceti dnů od právní moci rozhodnutí).
Za takových okolností Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že předmětné tvrzení stěžovatelů stran protokolu o kontrole Státní energetické inspekce je námitkou nepřípustnou, aniž by se však současně domníval, že jde o námitku v projednávané věci zajištění majetkových hodnot stěžovatelů relevantní, neboť nelze přehlédnout, že předmětná kontrola, pokud jde o otázku okamžiku zprovoznění výroby elektrické energie ze slunečního záření stěžovatelkou, vychází z "pouhého" sdělení provozovatele distribuční soustavy E.ON Distribuce, a. s. (strana č. 4 protokolu). Prošetření mj. i těchto sdělených skutečností je však předmětem daného trestního řízení.
Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku stěžovatelů o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí stížnostního soudu. Způsob, jakým se stížnostní soud vypořádal se stěžovatelovými argumenty, lze pokládat za dostatečný, vyhovující požadavku transparentnosti a přesvědčivosti rozhodnutí. Za této situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než na jejich znění plně odkázat. Jestliže stěžovatelé považují toto odůvodnění za nepostačující, pak zcela pomíjí výše popsanou zatímní a zajišťovací povahu tohoto institutu.
V této souvislosti Ústavní soud shledává nepřípadným také odkaz obou stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, IV. ÚS 3501/13. Citovaným nálezem bylo rozhodnuto ve věci, jejíž podstata spočívala především v tom, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství bez jakéhokoli odůvodnění změny rozhodovací praxe nevyhověl žádosti stěžovatelky o uvolnění zajištěných prostředků na platbu daně, když takový souhlas dříve uděloval. Ústavní soud tak v dané věci dospěl k závěru, že státní zástupce ani vrchní soud (který stížnost této stěžovatelky proti uvedenému postupu státního zástupce jako nedůvodnou zamítl) nedostáli požadavkům kladeným na odůvodnění jejich rozhodnutí, se žádostmi stěžovatelky o omezení zajištění jejich peněžních prostředků se vypořádávali nedostatečně a zasáhly tak do jejího ústavně chráněného práva. V nyní projednávané věci však Ústavní soud ve světle shora uvedeného takový nedostatek napadených rozhodnutí neshledal.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele ani stěžovatelky a byl proto nucen obě podané ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrhy zjevně neopodstatněné, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu