ECLI:CZ:US:2015:3.US.935.15.1
sp. zn. III. ÚS 935/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Palackého, zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. ledna 2015 č. j. 28 C 15/2015-21, spojené s návrhem na zrušení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti nákladovému výroku shora označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a vlastnické právo.
2. Stěžovatel se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal po žalovaném (Swiss International Air Lines AG) zaplacení částky 250 Euro jako kompenzace za zrušený let dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. Vedle toho požadoval zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 6 934 Kč. Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl o žalobě rozsudkem pro uznání; žalovanému uložil výrokem I povinnost zaplatit stěžovateli částku 250 Eur se specifikovaným úrokem z prodlení a výrokem II povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč.
3. Dle odůvodnění napadeného rozsudku byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikován §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb. (dále jen "advokátní tarif").
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutím soudu o nákladech řízení v této věci došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť §14b advokátního tarifu neměl být aplikován z důvodu nenaplnění všech zákonných podmínek, konkrétně z důvodu, že podaná žaloba nesplňovala znak totožného žalobce a nebyla ani tzv. formulářovou žalobou (§14b odst. 1 advokátního tarifu).
5. Vedle toho stěžovatel namítá, že 14b advokátního tarifu zakládá zásadní nerovnost mezi účastníky řízení, neboť zatímco úspěšnému žalobci se přiznává snížená náhrada nákladů řízení dle uvedeného ustanovení, úspěšnému žalovanému by byla přiznána náhrada nákladů v plné výši, tj. dle §6 a násl. advokátního tarifu.
6. Dále namítá, že novelizací advokátního tarifu (vložením §14b) Ministerstvo spravedlnosti obešlo povinnost k přijetí nové vyhlášky (po zrušení tzv. přísudkové vyhlášky Ústavním soudem), resp. že postupovalo v rozporu se zmocňovacím ustanovením §22 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Advokátní tarif přitom dle stěžovatele nemá primárně sloužit k určování výše odměny advokáta při rozhodování o nákladech řízení. K tomu poukazuje na §151 odst. 2 občanského soudního řádu, podle nějž má být výše odměny advokáta určena podle sazeb stanovených paušálně, avšak dle §14b advokátního tarifu určuje soud odměnu dle úkonů.
7. Stěžovatel má za to, že ustanovení §14b advokátního tarifu je v rozporu s ústavním pořádkem a navrhuje, aby Ústavní soud toto ustanovení zrušil, případně aby zrušil celou vyhlášku č. 120/2014 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v případě, že shledá její protiústavnost jako celku.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07, N 19/48 SbNU 205].
11. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces (viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06, N 27/44 SbNU 319). Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí nemá.
12. Stěžejní námitkou stěžovatele proti aplikaci §14b odst. 1 advokátního tarifu je tvrzení, že se nejednalo o tzv. formulářovou žalobu. S tímto hodnocením se Ústavní soud neztotožňuje, když podaný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu bezpochyby naplňuje pojem "formulářová žaloba", tak jak jej vymezil Ústavní soud např. v bodu 28 nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767); "zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej "odhalí" i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby.". Pokud tedy z celkového posouzení žalobního návrhu vyplývá, že je spíše administrativním úkonem, přičemž odlišnost v osobě žalobce nelze bez dalšího považovat za znak, který by hodnocení podaného návrhu jako "formulářového" vylučoval, je nutno přistoupit k aplikaci §14b advokátního tarifu, jak učinil obvodní soud v napadeném rozhodnutí.
13. Nadto je nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 1 489 Kč (resp. nepřiznání požadované částky 6 934 Kč na nákladech řízení), kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
14. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení ustanovení §14b advokátního tarifu jako návrh akcesorický sdílí podle ustálené judikatury Ústavního soudu právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu