ECLI:CZ:US:2015:4.US.1154.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1154/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Denisy Billé, zastoupené JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Holečkova 29, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3908/2014-271 ze dne 22. 1. 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 269/2013-218 ze dne 20. 8. 2013, za účasti vedlejšího účastníka Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1.Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces zaručená čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
2.Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 30 C 176/2010-176 ze dne 14. 1. 2013 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal určení, že pozemky p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. Ďáblice, obec Praha (dále jen "pozemky") jsou vlastnictvím vedlejšího účastníka a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce náklady řízení. Uvedený rozsudek vydal Obvodní soud pro Prahu 8 již jako druhý v pořadí poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen odvolacím soudem a věc mu vrácena k dalšímu řízení. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze jeho v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že vedlejší účastník je vlastníkem pozemků a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jeho v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
3.Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že pozemky získala v roce 2008 darovací smlouvou od její matky Jany Billé, přičemž tato je nabyla na základě dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce Marii Marušové, zemřelé v roce 1982, skončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 37 D 26/2005 ze dne 30. 1. 2007, kterým bylo matce stěžovatelky potvrzeno dědictví. Stěžovatelka uvádí, že předtím, než jí matka pozemky darovala, vedla jednání s vedlejším účastníkem o možnostech majetkoprávního vypořádání, neboť tento předmětné pozemky užíval, a to tak, že na jednom z pozemků je postaven bytovým dům a druhý pozemek tvoří s prvým pozemkem a bytovým domem jeden funkční celek. Vzhledem k tomu, že nedošlo k žádné dohodě, podala podle stěžovatelky v roce 2008 její matka u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na vydání bezdůvodného obohacení proti vedlejšímu účastníku, který užíval její pozemky, aniž by čehokoli platil. Řízení o této žalobě podle stěžovatelky není dosud skončeno. Vedlejší účastník pak podle stěžovatelky podal žalobu na určení vlastnictví pozemků teprve až v roce 2010, ačkoli matce stěžovatelky bylo nabytí dědictví (pozemků) potvrzeno již v roce 2007.
4.Oba obecné soudy podle stěžovatelky v napadených rozhodnutích zaujaly názor, že řádně nenabyla vlastnické právo k pozemkům, neboť její matka jakožto převodce rovněž nemohla být jejich vlastníkem, neboť účastí ve výše uvedeném řízení o dodatečném projednání dědictví obešla restituční právní předpisy. Oba soudy však podle stěžovatelky patrně zcela přehlédly, že šlo o dodatečné projednání dědictví po paní Marii Marušové zemřelé již v roce 1982, tj. v době, kdy restituční předpisy ještě nebyly v platnosti a v době řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 26/2005 bylo dědění upraveno zákonem č. 40/1964, občanský zákoník, kdy podle ust. §873 se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele, což Obvodní soud pro Prahu 1 v dědickém řízení učinil a zcela po právu dědictví matce stěžovatelky potvrdil. Obecné soudy v jejich ústavní stížností napadených rozhodnutích to však podle stěžovatelky zcela nemístně a nepřípadně označily za obcházení restitučních předpisů. Dále k tomu stěžovatelka podotýká, že v případě řádného zjištění veškerého majetku paní Marie Marušové, včetně pozemků a jeho projednání již v původním dědickém řízení, by byla její matka v době převodu pozemků do vlastnictví stěžovatelky zcela jistě jejich nezpochybnitelným vlastníkem, a obecné soudy tak svými v záhlaví uvedenými rozhodnutími založily nepřijatelný rozdíl v dědění v "řádném" projednání dědictví oproti dědění v rámci dodatečného projednání dědictví stran nově najevo vyšlého majetku téhož zůstavitele.
5.Porušení shora označených ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka též v tom, že aplikovaly-li obecné soudy v jejím případě restituční právní předpisy, učinily tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 442/13 ze dne 15. 5. 2013 zcela mechanicky a formalisticky. K nepřípustnému formalismu v restitučních sporech a povinnosti hodnotit individuální rozměry jednotlivých případů se podle ústavní stížnosti přitom vyjádřil Ústavní soud i ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 894/10 ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 709/09 ze dne 20. 10. 2009 či v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009, kdy obdobně připomněl, že konstantní judikaturu týkající se nemožnosti obcházet restituční předpisy pomocí předpisů obecných nelze aplikovat formalisticky, bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétní věci. Proto je podle ústavní stížnosti třeba hledat i odpověď na otázku, zda oprávněný mohl nárok uplatnit podle restitučního předpisu, popřípadě zda důvod jeho neuplatnění byl objektivně (rozumně) akceptovatelný, k čemuž však obecné soudy nepřistoupily. Navíc se podle stěžovatelky obecné soudy ani nepokusily přezkoumatelným způsobem vypořádat s deklarovanými důvody, pro které se žádná z právních předchůdkyň stěžovatelky nedomáhala vydání pozemků podle restitučních předpisů.
6.Stěžovatelka uvádí, že ani Marie Marušová, pokud by žila, ani matka stěžovatelky jakožto její dědička, neměly nikdy žádný právní ani věcný důvod k tomu, aby v relevantní době uplatňovaly jakékoliv restituční nároky podle restitučních předpisů, když žádná povinná osoba podle restitučních předpisů nebyla uvedena v katastru nemovitostí jako vlastník a rovněž po celou z hlediska restitučních předpisů relevantní dobu až do vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě matky stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi o vydání bezdůvodného obohacení v roce 2008 nebylo vlastnictví matky stěžovatelky ani její právní předchůdkyně Marie Marušové nijak zpochybňováno, a to ani vedlejším účastníkem v rámci proběhnuvších jednáních o možnostem mimosoudního majetkového vypořádání. Jestliže tedy za těchto okolností žádná z právních předchůdkyň stěžovatelky restituční nárok neuplatnila, protože jej ani uplatnit nemohla a ani k tomu neměla žádný důvod, nelze podle názoru stěžovatelky učinit právní závěr, že stěžovatelka či její právní předchůdkyně obešly restituční předpisy a nelze učinit ani závěr o důvodnosti určovací žaloby vedlejšího účastníka z důvodu obcházení účelu restitučního zákonodárství. K tomu stěžovatelka odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4973/2007 ze dne 17. 2. 2010.
7.Stěžovatelka dále namítá, že zejména odvolací soud nesprávně akceptoval až při v pořadí druhém jednání odvolacího soudu předložené důkazy vedlejšího účastníka bez ohledu na skutečnost, že řízení bylo již před soudem prvého stupně koncentrováno, a to již koncem ústního jednání konaného před soudem prvého stupně dne 18. 1. 2011, kterémužto jednání ještě předcházela výzva soudu prvého stupně ze dne 3. 11. 2011 k doplnění tvrzení o některých tam uvedených důležitých skutečnostech a k označení důkazů. Vedlejší účastník však podle stěžovatelky ani kvalifikované výzvě ani výzvám soudu prvého stupně učiněným při jednání nikdy v potřebném rozsahu nevyhověl, což ale odvolací soud přehlédl či opomenul již při svém rozhodování ve věci dne 21. 8. 2012. Teprve u jednání odvolacího soudu dne 20. 8. 2013 podle ústavní stížnosti předložil vedlejší účastník odvolacím soudem uvedené listiny, ke kterým stěžovatelka navíc nedostala potřebný čas na vyjádření, a to za situace, kdy je vedlejší účastník předložil až po třech letech trvání sporu, přičemž tyto listiny následně odvolací soud vyhodnotil jako stěžejní pro úspěch vedlejšího účastníka ve sporu.
8.Za vyvrcholení mechanického přístupu obecných soudů při aplikaci právních předpisů a judikatury na její případ pak stěžovatelka označuje nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, který podle ní vůbec nepřihlédl ke specifikům případu, kdy stěžovatelka se do soudního sporu s vedlejším účastníkem dostala nezaviněně, když od své matky obdržela pozemky v dobré víře, a vedlejší účastník sám neudělal nic pro smírné vyřešení věci a rovnou podal určovací žalobu. Dále podle ústavní stížnosti odvolací soud nezohlednil ani tu okolnost, že vedlejší účastník sám disponuje početným právním i administrativním aparátem, a přesto se nechal zastoupit advokátní kanceláří. Nákladový výrok napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tak podle názoru stěžovatelky nemůže za daných okolnosti obstát v testu proporcionality a stěžovatelka se domnívá, že náhrada nákladů řízení měla být přiznána spíše jí, neboť ve smyslu ust. §143 o.s.ř. nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, popř. mělo býti aplikováno ust. §150 o.s.ř.
III.
9. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.
10. Za Nejvyšší soud vyjádření zaslal předseda senátu 28 Cdo Mgr. Petr Kraus. Uvedl, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud neměl důvod se odchýlit. Nejvyšší soud dále odkázal na odůvodnění jeho v záhlaví označeného rozhodnutí, které podle vyjádření obsahuje i odkazy na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní, přičemž v rozhodnutí citované závěry podle vyjádření obstály i v rovině ústavněprávní, k čemuž odkazuje na ve svém rozhodnutí citovaná rozhodnutí Ústavního soudu. Nejvyšší soud je podle jeho vyjádření přesvědčen, že jím podané závěry nejsou v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, jichž se stěžovatelka dovolává, a Nejvyšší soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že by napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno právo garantované jí čl. 11 odst. 1,4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
11.Městský soud v Praze vyjádření k ústavní stížnosti zaslal po Ústavním soudem stanovené lhůtě a poté, co vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice, a Ústavní soud k němu proto nepřihlížel.
12. Vedlejší účastník podle jeho vyjádření s tvrzeními stěžovatelky nesouhlasí. K obcházení restitučních předpisů vedlejší účastník uvedl, že zcela souhlasí se závěry obecných soudů, že stěžovatelce nelze poskytnout ochranu jejího vlastnického práva nabytého podle obecných předpisů, neboť její matka se měla domáhat jeho obnovení podle předpisů restitučních. V daném případě se totiž podle vedlejšího účastníka čs. stát chopil držby předmětných pozemků v rozhodné době, ať už na základě platné či neplatné kupní smlouvy uzavřené s Marií Marušovou, babičkou stěžovatelky, což podle vedlejší účastnice sama matka stěžovatelky v původním dědickém řízení vedeném u Státního notářství pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 D 1118/82 nikterak nerozporovala a do protokolu o předběžném šetření ze dne 7. 12. 1982 prohlásila, že Marie Marušová ke dni své smrti žádné nemovitosti nevlastnila, a teprve v roce 2005, tedy 37 let po podpisu předmětné kupní smlouvy, se podle vedlejšího účastníka rozhodla domáhat svého vlastnického práva cestou nesporného dědického řízení. Dle názoru vedlejšího účastníka je takový postup zcela nepřijatelný, jelikož jím dochází k obcházení restitučních předpisů. Pokud totiž podle vedlejšího účastníka pozemky přešly v rozhodné době na čs. stát, resp. čs. stát se ujal jejich držby, a i v době uplatnitelnosti restitučního nároku se čs. stát, resp. vedlejší účastník jako jeho právní nástupce, jako jejich vlastník choval, spravoval je a užíval, měla se stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně, podle vyjádření domáhat jejich vydání podle restitučních předpisů.
13.Podle vedlejšího účastníka není pravdou, že by k tomuto nebyla právní předchůdkyně stěžovatelky oprávněna, když byla oprávněnou osobou a restituční titul jí též svědčil. Skutečnost, že svůj restituční nárok neuplatnila a svých práv dostatečně nedbala, nyní nemůže podle vyjádření jít k tíži vedlejšího účastníka, resp. jeho právního předchůdce, kteří předmětné pozemky po dobu 37 let užívali v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. Podle vedlejšího účastníka není rovněž rozhodné, že vlastnické právo čs. státu a následně vedlejšího účastníka samotného nebylo zapsáno do bývalé evidence nemovitostí, neboť tato evidence měla pouze evidenční charakter. Pokud tedy obecné soudy uzavřely, že se právní předchůdkyně stěžovatelky na základě dědického usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 37 D 265/2005 - 30 ze dne 30. 10. 2007 a stěžovatelka na základě darovací smlouvy ze dne 16. 1. 2008 nestaly vlastníky předmětných pozemků, jsou jejich rozhodnutí správná a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (k tomu vedlejší účastník odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 654/2014 ze dne 10. 6. 2014, na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 693/11 ze dne 24. 10. 2013 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žáková v. ČR, stížnost č. 2000/09, ze dne 3. 10. 2013). V daném případě se podle vyjádření stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně, měla domáhat obnovení vlastnického práva k pozemkům podle restitučních předpisů, a pokud tak neučinila, nemůže být jejímu vlastnickému právu poskytnuta ochrana.
14.Vedlejší účastník rovněž nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že odvolací soud nesprávně akceptoval důkazy předložené vedlejším účastníkem při v pořadí druhém jednání odvolacího soudu. Důkazy provedené odvolacím soudem byly totiž podle vedlejšího účastníka důkazy navrhované vedlejším účastníkem v řízení před soudem prvého stupně v doplnění žaloby ze dne 17. 1. 2012 učiněné na základě výzvy soudu ze dne 3. 11. 2011, avšak soudem prvého stupně nevyžádané a neprovedené. Odvolací soud proto podle vyjádření postupoval zcela správně, pokud tyto důkazy (vyžádané vedlejším účastníkem a předložené odvolacímu soudu podáním ze dne 16. 8. 2013) v souladu s ust. §213 odst. 4 o.s.ř. provedl. Vzhledem k jejich malému rozsahu podle vedlejšího účastníka nebylo ani třeba poskytovat stěžovatelce delší lhůtu k jejich prostudování. Postup odvolacího soudu tak byl podle vedlejšího účastníka zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a nedošlo jím k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
15.Konečně vedlejší účastník nesouhlasí ani s námitkou stěžovatelky, že jeho náklady na zastoupení advokátem nebyly účelně vynaloženy. Vedlejší účastník poukazuje především na nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, na nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 a na usnesení sp. zn. III. ÚS 2428/10 ze dne 31. 3. 2011 a uvádí, že při rozhodování o přiznání náhrady nákladů řízení dle ust. §142 odst. 1 o.s.ř. by měl soud v případě zastoupení statutárního města advokátem vždy zvažovat, zda toto zastoupení bylo v daném případě účelné a hospodárné. Z nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 a z usnesení sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 lze přitom podle vedlejšího účastníka dovodit, že soud by měl při tomto rozhodování přihlížet zejména k tomu, zda se jednalo o relativně běžný spor obce, nebo zda se v něm řešila zásadní právní otázka, nebo zda se v řízení vyskytlo něco, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování advokátem. Vedlejší účastník k tomu uvádí, že projednávaná věc rozhodně netvoří jeho běžnou agendu, ale že se jedná o spor svou povahou mimořádný, a že zastoupení vedlejšího účastníka advokátem v předmětném sporu bylo plně na místě, neboť v něm bylo prováděno rozsáhlé dokazování a řešena otázka konkurence restitučních a obecných předpisů a otázka vydržení. Konečně se vedlejší účastník rovněž domnívá, že v daném případě bylo jeho zastoupení advokátem účelné i z procesního hlediska, neboť žaloba byla podána v rámci obrany vedlejšího účastníka proti žalobám stěžovatelky a její právní předchůdkyně o vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 1.057.590,-- Kč s příslušenstvím a pokud se vedlejší účastník za této situace rozhodl využít služeb advokáta, nelze podle jeho názoru na tento postup hledět jako na postup neúčelný a nehospodárný.
16.Vedlejší účastník rovněž nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že by náhrada nákladů řízení měla být přiznána v návaznosti na ust. §143 o.s.ř. spíše jí.
17.Vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka bylo zasláno k replice stěžovatelce. Ta Ústavnímu soudu repliku nezaslala.
18. Ústavní soud rozhodoval v souladu s ust. §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.
IV.
19.Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
20.Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
21.K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
22.Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich vypořádaly s rozhodujícími skutečnostmi, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak především na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to s jednou nezásadní výhradou vůči odůvodnění nákladového rozhodnutí odvolacího soudu, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, odkazuje.
23.Ústavní soud nepřisvědčuje námitce stěžovatelky, že na její případ neměly být aplikovány restituční právní předpisy a že tyto předpisy na případ stěžovatelky odvolací a dovolací soud aplikoval v rozporu s judikaturou mechanicky a formalisticky. Podle zjištění Ústavního soudu uvedené soudy řádně přihlédly k okolnostem konkrétní věci, přičemž především dovolací soud se těmito okolnostem ve svém rozhodnutí podrobně věnoval, a k samotné aplikaci restitučních předpisů na projednávaný případ Ústavní soud uvádí, že tento postup byl obecnými soudy řádně odůvodněn, přičemž Ústavní soud odkazuje i na vedlejším účastníkem v jeho vyjádření uvedeném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS693/11 ze dne 24. 10. 2013, ve kterém Ústavní soud na aplikaci restitučních přepisů za skutkově srovnatelných okolností nic protiústavního neshledal.
24.K námitce stěžovatelky o tom, že odvolací soud nesprávně akceptoval důkazy předložené vedlejším účastníkem při v pořadí druhém jednání odvolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že provedení těchto důkazů navrhoval, jak uvádí ve vyjádření k ústavní stížnosti, vedlejší účastník skutečně již v řízení před soudem prvého stupně v doplnění žaloby ze dne 17. 1. 2012, a proto provedení těchto důkazů bylo (na základě ust. §213 odst. 4 o.s.ř.) možné.
25.Stran námitky stěžovatelky směřující proti napadeným rozhodnutím o nákladech řízení Ústavní soud uvádí, že podle jeho náhledu byly v projednávané věci podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku splněny, a to především s ohledem na složitost i mimořádnost projednávané věci. Ačkoli by se slušelo, a to je onou výše uvedenou výhradou, aby odvolací soud v tomto smyslu své rozhodnutí podrobněji odůvodnil, Ústavní soud skutečnost, že se tak nestalo, nepovažuje v projednávané věci s ohledem na všechny okolnosti za natolik zásadní, aby vyžadovala jeho kasační zásah. Pokud pak jde o stěžovatelkou navrhované rozhodnutí podle ust. §143 o.s.ř, nesdílí Ústavní soud její přesvědčení, že by podmínky aplikace uvedeného ustanovení byly v projednávané věci naplněny. K navrhovanému rozhodnutí podle ust. §150 o.s.ř. pak Ústavní soud konstatuje, že aplikace tohoto ustanovení je zcela na uvážení obecného soudu a pouhá skutečnost, že tak obecný soud neučinil, zásah do práv stěžovatelky založit nemohla.
26. Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu