ECLI:CZ:US:2015:4.US.1268.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1268/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ, se sídlem Libocká 73/57, Praha 6, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2015 č. j. 48 EXE 330/2014-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na čl. l odst. 1, čl. 4, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 bodu 1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 4. 2014 č. j. 054 EX 248/14-111.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-západ Mgr. Jiří Nevřela (stěžovatel) vydal dne 10. 4. 2014 pod č. j. 054 EX 248/14-111 příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým určil náklady exekuce částkou ve výši 7 865 Kč, náklady oprávněného v exekučním řízení částkou ve výši 2 821 Kč a rozhodl, že náklady exekuce a náklady oprávněného je povinen hradit povinný. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2014 č. j. 48 XE 330/2014-36 byl k námitkám povinného změněn příkaz exekutora k úhradě nákladů exekuce tak, že náklady exekuce činí částku ve výši 0 Kč a náklady oprávněného v exekučním řízení činí částku ve výši 0 Kč. Soud vzal v úvahu, že povinný po zahájení exekučního řízení dobrovolně uhradil částku ve výši 9 316 Kč představující jistinu a náklady předcházejícího řízení ve výši 15 552 Kč a po zahájení exekučního řízení dále oprávněnému uhradil částku ve výši 2 347,50 Kč. Pokud jde o náklady oprávněného, soud s ohledem na výši vymožené částky 2 347,50 Kč a dobrovolné plnění ze strany povinného aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a náklady oprávněnému v exekučním řízení nepřiznal.
Toto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14 zrušeno pro porušení čl. 36 Listiny. Ústavní soud uvedl, že jakkoli bylo v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu posouzeno plnění povinného jako dobrovolné, neznamená to, že by se obvodní soud činností soudního exekutora neměl zabývat. I v případě dobrovolného plnění je nutno dostatečně posoudit úsilí vynaložené soudním exekutorem v daném exekuční řízení, to znamená zohlednit rozsah jeho činností. Pokud jde o náklady oprávněného v exekučním řízení, Ústavní soud dospěl k závěru, že úhrada vymáhané pohledávky po zahájení exekučního řízení není bez dalšího přesvědčivým důvodem pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 1 po zrušujícím nálezu Ústavního soudu ve věci znovu rozhodoval ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Příkaz exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 4. 2014 č. j. 054 EX 248/14-111 změnil tak, že náklady exekuce činí 4 235 Kč a ve zbytku, kterým byly oprávněnému přiznány náklady exekuce ve výši 2 821 Kč, zůstal příkaz nezměněn.
V odůvodnění uvedl, že vzhledem k částečnému dobrovolnému plnění ze strany povinného (úhrada jistiny a nákladů předcházejícího řízení), ke kterému došlo po zahájení exekučního řízení, je na místě přiznat pověřenému soudnímu exekutorovi náklady exekuce za hotové výdaje vynaložené v exekučním řízení a to v paušálně stanovené výši 3 500 Kč podle ustanovení §13 vyhlášky č. 330/2001 Sb. spolu s DPH ve výši 21 % v částce 735 Kč. Celkově tedy náklady exekuce představují částku 4 235 Kč. Soudnímu exekutorovi totiž v exekučním řízení vznikly náklady v souvislosti s vedením spisu, s tiskem písemností, papírem, poštovným, kancelářskými potřebami a kancelářskou činností. Pokud jde o náklady oprávněného v exekučním řízení určené v částce 2 821 Kč, soud ponechal uvedený příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 4. 2014 v platnosti, neboť návrh na exekuci byl oprávněným podán důvodně, povinný dobrovolně plnil až po zahájení exekučního řízení, oprávněný má zákonný nárok na přiznání nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí není řádně a dostatečně odůvodněno, zejména není uvedeno, z jakých důvodů nebyla exekutorovi přiznána odměna. Uvádí, že není pravda, že by nečinil nic k vymožení pohledávky, neboť doručil povinnému výzvu ke splnění vymáhané povinnosti a zjišťoval výši prostředků na účtu povinného v bance. Dále obecně poukazuje na nepříznivý a diskriminující dopad negativního postoje k exekutorům.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudem je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.
Shora nastíněné zásady přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení je třeba vztáhnout i na projednávanou věc.
Ústavní soud připomíná, že zásadním důvodem jeho kasačního nálezu sp. zn. III. ÚS 2516/14 byla skutečnost, že soudnímu exekutorovi a oprávněnému nebyly přiznány s ohledem na dobrovolné (nevynucené) plnění povinného žádné náklady exekuce, a to aniž se soud zabýval činností exekutora v souvislosti s vedením exekuce. Dále byla soudu vytýkána aplikace ustanovení §150 o. s. ř., pokud jde o náklady oprávněného.
Ústavní soud má za to, že z odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým již byly přiznány celkové náklady exekuce ve výši 4 235 Kč, vyplývá - byť ne zcela zjevně - jaké náklady považoval soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu za adekvátní činnosti exekutora. Ve vztahu k nákladům oprávněného pak byl příkaz k úhradě nákladů exekuce ponechán v platnosti a oprávněnému přiznány náklady ve výši 2 821 Kč.
Podle Ústavního soudu je v neposlední řadě třeba k nyní projednávané věci přistupovat s maximální zdrženlivostí také s ohledem na to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že jeho úkolem ani není perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před ostatními soudy, pokud eventuální porušení podústavního práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. O takový případ však v projednávané věci již pro bagatelnost částky nejde.
Ústavní soud v řadě předchozích rozhodnutí také uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěr soudu zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu