ECLI:CZ:US:2015:4.US.1283.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1283/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Miloslavy Veselé, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 632/2013-349, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka zároveň s podáním ústavní stížnosti spojila návrh na přiznání náhrady nákladů řízení.
II.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci žaloby stěžovatelky na neplatnost rozvázání pracovního poměru rozsudkem ze dne 14. 9. 2011 č. j. 15 C 274/2008-226 mimo jiné určil, že rozvázání pracovního poměru, které učinil žalovaný dopisem ze dne 29. 5. 2008 vůči stěžovatelce, je neplatné. Obvodní soud odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž činnost orgánu obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť funkce statutárního orgánu není druhem práce ve smyslu §29 odst. 1 zákoníku práce a její vznik a zánik není upraven pracovněprávními předpisy. Právní předpisy a ani povaha společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplň pracovního poměru není výkonem činnosti statutárního orgánu. Obvodní soud v dalším vyšel z toho, že žalovaný neprokázal, že by činnosti, které stěžovatelka vykonávala, byly pouze (řídícími a rozhodovacími) činnostmi statutárního orgánu, neboť se podle stěžovatelky jednalo i o práce pomocné, podpůrné a administrativní. Stěžovatelka tedy vykonávala i činnosti odlišné od činnosti statutárního orgánu, pročež soud shledal manažérskou smlouvu platnou a konstatoval, že mezi účastníky vznikl platně pracovní poměr. Následně - s odůvodněním, že žalovaný nesplnil vůči stěžovatelce nabídkovou povinnost - předmětné žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2012 č. j. 62 Co 113/2012-300 rozsudek soudu prvního stupně v příslušném výroku potvrdil. Odvolací soud v prvé řadě potvrdil známost obvodním soudem uvedené příslušné konstantní judikatury, současně však uvedl, že některé činnosti (zejména vedení účetnictví), které jsou uvedeny v manažérské smlouvě, jsou částečně odlišné od činností statutárního orgánu a nelze je podřadit pod obchodní vedení ve smyslu §134 obchodního zákoníku. Odvolací soud se také ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaný vůči stěžovatelce nesplnil povinnost nabídnout jí pracovní místo, které bylo v době doručení výpovědi stěžovatelce volné.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem oba citované rozsudky ve výroku, jímž byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že vyslovený právní názor je pro soud závazný. Dovolací soud dospěl v prvé řadě k tomu, že pro rozhodnutí souzené věci je významné mimo jiné vyřešení právní otázky týkající se toho, zda vůbec a za jakých podmínek může být v obchodní společnosti v pracovním poměru ten, kdo byl zvolen místopředsedou jejího představenstva. Vzhledem k tomu, že tuto určující právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání je proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a současně také opodstatněné. Nejvyšší soud věnoval podrobnější pozornost (výše již připomenuté) ustálené judikatuře týkající se výkonu činnosti statutárního orgánu a jeho zásadního odlišení od jiných činností uskutečňovaných (a to třeba i fyzickou osobou vykonávající funkci člena statutárního orgánu) na základě pracovněprávních vztahů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 a dále rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 737/2004, 21 Cdo 894/2004, 21 Cdo 1634/2004, 29 Odo 801/2005, 21 Cdo 4028/2009).
Dovolací soud zdůraznil, že ve smyslu §192 odst. 1 věty první obchodního zákoníku se obchodním vedením akciové společnosti rozumí její řízení, pod nějž mimo jiné spadá (jak vyplývá z §192 odst. 1 věty první obchodního zákoníku řádně vedené účetnictví, které však nelze zabezpečovat uzavíráním smlouvy (odlišné od smlouvy o výkonu funkce) s členy představenstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1262/2006). Nejvyšší soud proto konstatoval, že v případě, kdy stěžovatelka měla na základě jmenování do funkce generální ředitelky a manažérské smlouvy jako zaměstnankyně v pracovním poměru vykonávat činnost členky statutárního orgánu žalovaného, kterou však v pracovním poměru vykonávat nelze, jsou uvedené jmenování i manažérská smlouva podle §242 odst. 2 písm. a) zákoníku práce neplatnými právními úkony a mezi stěžovatelkou a žalovaným proto nemohl na jejich základě vzniknout pracovněprávní vztah. Nejvyšší soud konečně připomněl závěry plynoucí z ustálené soudní judikatury, podle nichž v případě rozvázání pracovního poměru někým, kdo není zaměstnavatelem zaměstnance, může se tento domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Posouzením této otázky se však odvolací soud - veden nesprávným právním závěrem o vzniku pracovního poměru mezi účastníky - nezabýval.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rekapitulovala skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Porušení základního práva spatřuje mimo jiné v tom, že vedle délky soudního řízení před civilními soudy Nejvyšší soud zcela změnil právní názor a zvrátil shodné rozsudky soudů obou stupňů, což je v rozporu s jejím legitimním očekáváním na spravedlivé a předvídatelné soudní rozhodnutí. Stěžovatelka si je současně vědoma opakované judikatury Nejvyššího soudu, která je však vázána prakticky na jediný senát Nejvyššího soudu, je rozporná se zákonem, s praktickými požadavky při řízení obchodní společnosti a konečně se s ní prý také neztotožňují soudci nižších stupňů. Stěžovatelka (jako držitelka 33,5% akcií) má konečně za to, že postup žalobce byl součástí jejího vytěsnění z možného vlivu na řízení společnosti, což lze kvalifikovat jako útisk minoritního akcionáře.
IV.
Ústavní soud v prvé řadě věnoval pozornost posouzení významu určující právní otázky řešené civilními soudy pro právní poměry souzené věci. Touto právní otázkou není obvyklé posouzení toho, zda došlo k naplnění podmínek pro rozvázání pracovního poměru, resp. zda rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného je neplatné. Právní otázkou je posouzení toho, co náleží do výkonu činnosti statutárního orgánu a jeho zásadního odlišení od těch činností, které jsou uskutečňovány na základě pracovněprávních vztahů. Ústavní soud proto v souzené věci, ve které významnou referenční úlohu plní také judikatura civilních soudů (a Nejvyššího soudu zvláště) a v níž dovolací soud zrušil rozsudky obou instančně nižších soudů a věc vrátil obvodnímu soudu k novému řízení, nezvolil cestu odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu nepřípustného z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 148/05, IV. ÚS 90/09, III. ÚS 13/14, I. ÚS 3794/14, IV. ÚS 3741/14, IV. ÚS 843/15). Ústavní soud právě s ohledem na charakter určující právní otázky dospěl k závěru, že v tomto případě je vhodné posoudit návrh jako zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož zřetelně plynou důvody jeho rozhodnutí. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že to byly všechny tři soudy, které se odkazovaly k (resp. přihlašovaly se ke znalosti) výše již vícekrát uváděné dlouholeté judikatuře civilních soudů (a Nejvyššího soudu jako sjednocovatele judikatury především). Konečně je to i sama stěžovatelka, která uvádí, že si je této opakované judikatury vědoma. Ústavní soud se proto za této situace nemůže ztotožnit s názorem stěžovatelky, že došlo k nepředvídatelnému rozhodnutí dovolacího soudu, který prý zcela změnil právní názor a zvrátil rozsudky obou soudů. Ústavní soud musí zdůraznit, že to byl právě dovolací soud, který se důsledně držel dosavadní judikatury, kterou ostatně reflektovaly i oba soudy nižších stupňů. Pokud by tak dovolací soud neučinil a neodůvodněně či neočekávané opustil dosavadní judikaturu, k čemuž ho však v souzené věci z argumentačního hlediska nic nemohlo vést, pak by právě za této situace došlo k nepředvídatelné změně dlouholeté judikatury.
Ostatně Ústavní soud musí připomenout, že to byl žalovaný, který nejen v odvolání, ale také v dovolání mimo jiné odkazoval na ustálenou dosavadní judikaturu, zdůrazňoval, že činnosti, které stěžovatelka vykonávala, nelze konat v pracovním poměru (zahrnovala "výkon činnosti statutárního orgánu"), "řádné vedení účetnictví", jsou v §192 obchodního zákoníku výslovně uvedeny mezi činnostmi, které zabezpečuje představenstvo, a jedná se tedy o "obchodní vedení". Stěžovatelka těmto argumentům sice oponovala (současně však opomíjela frekventovaný a v judikatuře připomínaný rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92), avšak nemohla se bez dalšího domnívat, že (především) dovolací soud rozhodne podle jejích očekávání. V postupu dovolacího soudu není Ústavním soudem spatřováno porušení spravedlivého procesu, neboť dovolací soud se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného oběma civilními soudy, pouze na jeho základě a v intencích dlouholeté judikatury dospěl k jinému právnímu závěru v té části souzené věci, která se týkala podmínek a předpokladů pro vznik pracovněprávního vztahu stěžovatelky. Konec konců Ústavní soud nemůže ani pominout skutečnost, že Nejvyšší soud připomněl další ustálenou judikaturu týkající se určení toho, že rozvázání pracovního poměru bylo neplatné [srov. §80 písm. c) o. s. ř.], což jej vedlo ke zrušení obou rozsudků soudů nižších stupňů z důvodu jejich nesprávnosti.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ze všech výše uvedených důvodů nemůže akceptovat ani stěžovatelčinu spekulativní licitaci, která nepřesně a nesprávně spojuje dlouhodobě ustálenou odkazovanou judikaturu s pouze jediným senátem Nejvyššího soudu; stejně tak musí naložit s obecnou připomínkou potřeb obchodní praxe. Tato stěžovatelčina argumentace má subjektivní a účelovou povahu a vychází především z toho, že stěžovatelka se závěry dovolacího soudu nesouhlasí, což samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
S přihlédnutím k tomuto procesnímu stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním civilních soudů a právními závěry z něj Nejvyšším soudem vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Nejvyšší soud srozumitelně a jasně uvedl důvody, které jej k jeho závěrům vedly. Jeho argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu na náhradu nákladů řízení stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu