ECLI:CZ:US:2015:4.US.2501.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2501/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. P., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, Korunní 1077/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015 č. j. 11 Tdo 357/2015-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2014 č. j. 30 T 2/2014-608 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 28. 7. 2014 č. j. 1 To 50/2014-763 zamítl. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy nesprávně vyhodnotily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie. Poukazuje přitom na to, že se znalci nezabývali množstvím drog, které poškozená požila v jednotlivých dnech a že jejich posudek neuvádí přesné výpočty. Předkládá vlastní úvahy, které mají zpochybňovat závěr trestních soudů, že příčinou smrti poškozené bylo podání pervitinu stěžovatelem. Stěžovatel dále trestním soudům vytýká, že zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování směřující k odstranění uvedených nejasností znaleckého posudku. Stěžovatel má rovněž za to, že soud prvního stupně nepřípustným způsobem zasahoval do jeho práva na obhajobu, neboť neakceptoval jeho výpověď a nedostatečně stěžovatele vyslechl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházejících a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud trvale vychází z předpokladu, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
V projednávané věci nelze přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními a skutkovými závěry trestních soudů stejným způsobem, jakým to činil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, přičemž trestní soudy se těmito námitkami opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že trestní soudy nesprávně vyhodnotily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, který ve spojení s dalšími důkazy prokazoval, že příčinou smrti poškozené byl pervitin poskytnutý stěžovatelem. Soudy věnovaly tomuto důkazu zvláštní pozornost, pečlivě jej vyhodnotily, své úvahy podrobně vyložily v odůvodnění rozhodnutí a přitom se vypořádaly i s obhajobou stěžovatele. Ústavní soud považuje argumentaci trestních soudů za zcela logickou, a proto pouze v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě (s. 26-28 a 44-45), odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (s. 11-12) i odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (s. 9-11).
V návaznosti na to pak je třeba odmítnout i námitku stěžovatele ohledně nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování ze strany trestních soudů. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Jak již bylo uvedeno, v posuzované věci trestní soudy řádně a srozumitelně odůvodnily, proč považují skutkový stav (včetně zjištění příčiny smrti poškozené) za dostatečně objasněný, a proč nepokládají na nutné vyhovět všem důkazním návrhům stěžovatele. Nelze rovněž přehlédnout, že Krajský soud v Ostravě některé z důkazů navrhovaných stěžovatelem provedl, z čehož je patrné, že důkazní návrhy stěžovatele neignoroval.
Ústavní soud nemůže souhlasit ani s názorem stěžovatele, že soud prvního stupně omezil jeho právo na obhajobu, když neakceptoval jeho výpověď a nedostatečně jej vyslechl. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě (srov. zejména s. 31-35) je totiž zřejmé, že stěžovatel v průběhu hlavního líčení nejprve využil svého práva odepřít vypovídat a následně, po provedení řady důkazů, mu bylo na jeho žádost umožněno, aby vypovídal. Trestní soudy rovněž zahrnuly obsah výpovědí stěžovatele do svých úvah při hodnocení provedených důkazů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu