ECLI:CZ:US:2015:4.US.3472.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3472/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Miloše Maxmiliána, zastoupeného JUDr. Ing. Jitkou Krajíčkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti výroku č. II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 8 C 315/2010-84, výroku č. II. a III. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 450/2013-114, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2117/2014-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve specifikovaných výrocích.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 ve výroku I. zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 315 000 Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. uložil stěžovateli (v řízení u civilního soudu žalobce) povinnost žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 55 297 Kč. Městský soud k odvolání stěžovatele výrokem I. zastavil řízení o odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a výrokem II. potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Výrokem III. rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele směřující proti výroku II. odvolacího soudu jako nepřípustné.
Stěžovatel uvádí, že v řízení před civilními soudy byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, které měly soudy vést k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a k rozhodnutí o tom, že se náhrada nákladů řízení žalované nepřiznává. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřuje v tom, že ačkoliv byl v dědickém řízení vyzván, aby se svých nároků domáhal mimo dědické řízení, tuto okolnost, a tedy impuls k podání žaloby ze strany soudu, soudy při rozhodování o nákladech řízení nevzaly v úvahu. Zohledněním důvodů zvláštního zřetele hodných by přitom žalovaná, která se stala vlastníkem předmětných nemovitostí, neutrpěla žádnou majetkovou újmu.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Stěžovatel se v projednávané věci domáhá zrušení výroku civilních soudů o nákladech řízení. Ústavní soud uvádí, že otázkou náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů - i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Rovněž opakovaně konstatoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 98/14 a další). Rozhodování o nákladech řízení před civilními soudy je přitom zásadně doménou těchto soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení.
Ústavní soud tak při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo.
Uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Moderační právo zakotvené v ustanovení §150 o. s. ř. však přísluší především soudům civilním, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, aby uvážily, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikují či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02, II. ÚS 2513/14). Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř. (sp. zn. I. ÚS 389/05, I. ÚS 457/05).
Rovněž v projednávané věci proto Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat řádně odůvodněné právní závěry, podle nichž bylo na stěžovateli, aby po zvážení všech v úvahu přicházejících rizik, včetně možnosti skončení dědického řízení, uvážil, zda žalobu podá či nikoliv, přičemž žalovaná nemohla podání samotné žaloby ani skončení dědického řízení ovlivnit. Ústavní soud poukazuje i na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se možnostmi aplikace ustanovení §150 o. s. ř. podrobně zabýval.
Ústavní soud uzavírá, že právním závěrům soudů učiněným v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci volné úvahy soudů není z hlediska ústavnosti co vytknout. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv na spravedlivý proces. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu